Zdá se, že ocenit ty, kterým se podařilo něco hodnotného vytvořit, je v téhle zemi zakletá disciplína. Většinou to totiž končí na úrovni vesnického ochotnického divadla, které se rozhodlo, že když na jejich nastudování klasické hry Josefa Kajetána Tyla nikdo nepřišel, není to kvůli nevalné úrovni, ale nejspíš to bude těžkou látkou. Proto bude dobré obecenstvu předložit lidovou estrádu, protože zábava je přesně to, co všichni chceme. Ceny Anděl nejsou výjimkou.
Rok od roku se prakticky ve všech reakcích lze dočíst, co všechno se nepovedlo a na co by si příště měli pořadatelé dávat pozor, pokud nechtějí působit poněkud hloupě jako dosud. Načež se rok s rokem sejde, organizátoři jednu chybu z pěti odstraní a další tři přidají navrch.
Ti hudební publicisté, kteří ještě v Akademii populární hudby, která o cenách rozhoduje, setrvávali, prchají jeden po druhém a organizátoři je doplňují dalšími manažery, "píár" agenty, organizátory hudebních akcí nebo rovnou muzikanty. O slovním spojení "střet zájmů" tu zřejmě ještě nikdy nikdo neslyšel.
Všeobecně panuje přesvědčení, že nejhůř svou práci v téhle zemi dělají politici, ale je to hluboký omyl - kdyby ji politici dělali tak, jak ji dělají organizátoři "Andělů", nejenže by například na žádný soud s Věcmi veřejnými vůbec nedošlo, ale pravděpodobně by Vít Bárta vystoupil v hlavních zprávách a všem vysvětlil, jak máme přebytek státního rozpočtu, a proto on a jeho kolegové už nemusejí platit daně. Načež by představil nového ministra financí Radovana Krejčíře.
V dané situaci už je vlastně pak jedno, jestli předávací ceremoniál uvádí kuňkající Marta Jandová, že hudební (!) ceremoniál má zoufale špatný zvuk, že Mandrage vedle údajně objevené Tonyi Graves působí jako parta kamarádů kopajících si o sobotách na plácku fotbálek (předtím než jdou společně na pivo) vedle mužstva Sparty nebo že David Deyl je prý skoro tak dobrým zpěvákem jako Dan Bárta. To vše je už totiž jen marginální.
Jediní, kteří jsou v tom celém nevinně, cenu dostali po právu a i přes logickou radost pravděpodobně v hloubi duše tuší, že její kredit zdaleka není takový, jaký by mohl být, jsou Lenka Dusilová a Václav Neckář se svými spolupracovníky. Těm lze jen pogratulovat - a zároveň je tak trochu politovat za to, od koho a za jakých podmínek své zasloužené ohodnocení přebírali.
