Druhý den festivalu pod vítkovickou pecí udeřilo vedro a rockoví fanoušci, pro které byla Björk "příliš umělecká", se konečně dočkali. Britské hvězdy Kasabian, prapodivná, ale skvělá St. Vincent, comebackoví Stromboli a pro fajnšmekry hlukové orgie Swans - to byl jen vydatný zlomek programově nejnabitějšího dne festivalu.
Diváci, kteří se nedostali do zcela zaplněné haly Gong, kde Dejvické divadlo odehrálo jednu ze svých nejúspěšnějších her Ucpanej systém, na které zmizely rezervace míst fouknutím větru, mohli páteční program zahájit s Xindlem X. Zpěvák tropickému vedru čelil se zjevnou únavou, i trochu estrádnějším a vulgárnějším přístupem, než jindy, kterým probouzel přítomné z letargie. Přesto ho část publika raději sledovala zpovzdálí, z míst, kde ocelové konstrukce vrhaly stín. Rádii obehrávané hity však na přítomné zabraly a věrné uspokojily.
O tom, že ale diváky na Colours "bere" i úplně jiný druh písničkářství, svědčilo výrazně navštívenější vystoupení severského melancholika s jihoamerickými kořeny, José Gonzálese. Jeho křehké, něžné a poklidné písničky, citlivě doprovázené spoluhráči si našly cíl, a bylo znát, že už v Česku nehraje poprvé a mnozí přesně věděli na co jdou. Podobně komorní bylo i vystoupení slovenské Katarzie: ta však vedle podmanivých melodií sázela i na odzbrojující upřímnost, své charisma a vědomí, že přítomní mnohem lépe rozumí její výpovědi.
Úplně jiná atmosféra byla zas na koncertě čtveřice Mucha. Kapela s charismatickou zpěvačkou a kytaristkou zahrála na středně velkém pódiu Radegast, a ukázalo se, že ji organizátoři hrubě podcenili, protože prostor byl zcela zaplněn, a kdo přišel po začátku, naprosto neměl šanci se dostat blíže než tak sto metrů od pódia. Zpěvačka rozesmávala přítomné téměř každou druhou sarkastickou poznámkou a vedle hitů i dalších skladeb z obou alb, zaznělo i několik novinek. Zabodovala hlavně ta o starostlivých matkách, které řeší i to, co by neměly a mohutný aplaus sklidila i píseň La-la-la-láska, plná citací z textů nejpokleslejšího slovenského popu.
Colours neopouští ani náklonnost k world music. Warsaw Village Band statečně čelili nejen vedru, ale i umístění na hlavní scénu v odpoledním čase, ačkoli by jim více svědčily pozdnější hodiny a menší prostor. Přesto skvělými výkony i ryzím přístupem k folklóru potvrdili, proč jsou ve svém žánru neuhasínající hvězdou nejen v rodném Polsku, ale na celé středoevropské scéně. Mnohem větší oříšek byli Kasai Allstars. Zatímco většina world music hvězd působí bezstarostně a vesele, početná formace z Konga nastolila psychedelickou atmosféru, plnou hutných, minimalisticky se opakujících motivů. Jejich mantry, dostávající příjemce do tranzu, možná umějí odpoutat od reality (jak avizoval program), ale každopádně nejsou nijak oddechovou hudbou.
Diváckými hrdiny pátečního dne se ovšem stali naprosto přesvědčivě rockeři Kasabian. Nejenže přilákali před hlavní scénu dost možná dvojnásobný dav než Björk, ale také potvrdili, že těch, kteří se i na Colours přijeli hlavně bavit, a nikoli objevovat nové, zajímavé a neoposlouchané, je zkrátka stále více.
Obešli se bez projekcí i dalších doplňků a od počátku se do toho opřeli naplno. Ačkoli proměňovali svou podobu a vedle jednoduchých a melodických písniček zabrousili i k náladovějším, blues i klasickým rockem ovlivněným peckám, aby se o chvíli později zas začali koupat v elektronických zvucích a moderních aranžmá s tanečním potenciálem, pořád jim nechyběla přesvědčivost a jejich set šlapal jak hodinky. Zazněla tak coververze The Doors, ale i občasná trubka a nade vším se nesl přirozený a neafektovaný zpěv. Členové kapely se navíc chovali jaksi nehvězdně, a bylo vidět, že si vše jasně užívají. Snad i proto obří dav s postupujícím časem neřídl a mnozí zjevně plánované odchody jinam přehodnotili. Ano, takhle má vypadat headliner na největší scéně podobně velkého festivalu.
Ani v pátek ale netrpěli ti, kteří raději dávají přednost jiným, než rockovým kapelám. The Cinematic Orchestra přivezli řadu svěžích melodií, instrumentálních výkonů, ale k tomu i invenční využití elektroniky, filmovou atmosféru a občasné ozvěny nu-jazzu. Je rozhodně ke cti dramaturgům, že masové záležitosti, jako byli právě Kasabian, mají v programu podobné protipóly pro ty, kteří raději než energickému skákání dávají přednost zasněnému pohupování, a namísto reakcí na první signální se rádi nad hudbou zamýšlejí.
Naprosto nejpodivnějším setem pátečního dne - míněno v tom nejlepším slova smyslu - byla zpěvačka a kytaristka, které i Kasabian s úctou věnovali jednu ze závěrečných skladeb: St. Vincent. Mnohé zjevně zaskočila svým agresivním zvukem, dlouhými a instrumentálně nadprůměrnými kytarovými sóly, ale i měňavkovitým přeléváním z čistě elektronických do čistě rockových pasáží. Nešlo si nevzpomenout na starší časy Davida Bowieho, ale zároveň i na celou vlnu electronic body music nebo třeba Nine Inch Nails.
Ke skvělé hudbě přidávala St. Vincent asi jednu z nejpropracovanějších choreografií: v mnohých chvílích bylo více než jasné, že to, co se na pódiu odehrává rozhodně není jen momentální rozmar, ale jde o pečlivě připravené představení. Přesto to nepůsobilo studeně 
a uměle, ale naopak jako organická a přirozená součást hudby. Zpěvačka, s naprostou jistotou se pohybující i v tónech, kam se jiní zpěváci ani neodváží, je totiž přesně to, čemu se říkává "přírodní úkaz". Vynikající vystoupení mělo jedinou slabinu - u mnoha nepřipravených diváků, bylo až příliš znát, že na podobně divokou a místy až mimozemskou porci, by potřebovali včasnější hodinu s menší únavou z celodenního vedra.
Svým způsobem to platilo i o noční seanci kultovních Swans. Protože jestli po jejich bloku přijdou na festival stížnosti "spořádaných občanů" kvůli nadměrnému hluku, snad poprvé v historii budou dotyční alespoň formálně v právu. Swans se navíc, jak je jejich zvykem rozhodně nespokojili třeba jen s hodinovým pobytem na pódiu. Místy až apokalyptická hudba má zajímavý vývoj - jestliže první skladby po comebacku před pěti lety byly ještě - sice hlučnými, ale přece jen - písničkami, tentokrát už se na pódiu odehrávalo cosi, co má stím slovem už jen málo společného. Radosti z disharmonií, mnohaminutové gradace rozsáhlých kompozicí, které pro laika často působí jako zcela improvizované, magické mantry a atmosféra jak dystopických filmů. A navíc pod tunami šrotu zcela na svém místě. Slovo industriál tu noc získalo nový význam.
Sobotní den slibuje taneční Rudimental, kanadského houslistu Owena Palletta, americký indierockový objev Augustines, temně dekadentní Gallon Drunk, ale i třeba Anetu Langerovou s jejím příjemným posledním albem.
