Třetí, sobotní den letošního ročníku, se nesl pod vlajkou někdejšího vokalisty Led Zeppelin, který přilákal nemálo takových, co se vydali do Ostravy jen kvůli němu. K vidění ale bylo i leccos jiného.
S přehoupnutím se do druhé poloviny letošní nabídky programu se začala objevovat i únava. Skupinky posedávajících, popíjejících a klábosících u jedné ze scén, na které se zrovna nic nedělo, zatímco o pár set metrů dál nabízely další scény žánrově různorodé interprety, byly k vidění stále častěji. A také u bankomatu, umístěného kousek za branou, byla prakticky neustálá a nezmenšující se fronta. O zaplněných barech ani nemluvě.
Program Full Moon scény otevírala kapela Prodavač, pohrobci někdejších Sporto. U jejich setu se ukázala další nepříjemná stránka neustávajícího vedra. Nejenže z hudebníků doslova lilo, ale vlivem horka jim kolabovala i elektronika. Přesto materiál především z debutové desky Malý ráje sklidil nadšenou odezvu a potvrdil, že s příjemnou a současnou popovou hudbou se dají spojit i generační výpovědi a v nejlepším slova smyslu angažované texty.
Navzdory odpolední hodině přilákala početný hrozen lidí i herečka Bára Hrzánová, příležitostně už léta vystupující se skupinou Condurango. Někdejší akustický, latinou i spřátelenými Nerez ovlivněný soubor se mezitím personálně rozrostl (v sestavě byl k nalezení i někdejší spolupracovník Zuzany Navarové Mário Bihári nebo rockově energická rytmika, kde na baskytaru a housle hraje zpěvaččin syn) a i záběr se žánrově rozprostřel. Důkazem byla třeba až rockově rozjetá skladba Druhá máma ze stejnojmenného nového alba.
Hned poté přišel na Fresh scéně první z vrcholů dne. Australský zpěvák a producent Chet Faker stanul na pódiu úplně sám, obklopen jen svými "mašinkami" - a přesto to nebyla nuda ani na vteřinu. Jediný problém byl pořadateli neodhadnutý zájem, protože dav zájemců tak dvojnásobně překročil kapacitu scény. Nejenže ji úplně zaplnil, ale rozprostíral se i na desítky metrů okolo.
Chet Faker ukázal, že i moderním způsobem se dají dělat silné písničky, zvukově nápadité i přístupné nejen nejmladším. Hravé a nápadité hudby není nikdy dost. Ve spojení s fantastickým hlasem a nepřehlédnutelným charismatem z toho byl vynikající zážitek.
Šumperští The Finally v sobě spojovali čerstvost mládí a lásku k hudbě časů minulých. Kmotry jim jsou The Velvet Underground a třeba ozvěny "rozmazaných" My Bloody Valentine na straně jedné a jednoduše úderných The Kills na té druhé. Hravé, melodické a působivé dvojice mladých dam a pánů, o kterých ještě určitě bude slyšet.
Beninská diva Angélique Kidjo a následná Američanka s nigérijskými kořeny Iyeoka opět potvrdily náchylnost Colours k jakýmkoli fúzím world music s dalšími žánry - ať už je ve výsledku dominantní spíš afropop a soul jako v prvním případě, nebo R'n'B a hiphop v tom druhém. Exotika a neobvyklá rytmická i melodická spojení si najdou v Ostravě vždy dostatek příjemců, a ani tentokrát tomu u emotivních setů nebylo jinak.
John Grant, podobně jako Chet Faker, přivezl moderní formu písničkářství - jestliže zpočátku nabídl spíš teskné a smutkem překypující balady s dominantními klávesami, zhruba v polovině bloku se táhlé uplakané nápěvy proměnily v energické elektronické skladby, s bohatě samplovanými rytmy - dost nečekaná poloha pro pětačtyřicetiletého vousáče, od kterého by jeden čekal spíš třeba country. Posmutnělá vyznání gaye s drogovou minulostí i diagnostikovanou HIV pozitivitou místy zněla možná až trochu moc rezignovaně a monotónně, ale přesto šlo o celkem silný zážitek.
Po jeho skončení se už ale plocha před hlavní scénou začala intenzivně plnit - netřeba si nic namlouvat, jméno Robert Plant bylo pro české publikum z letošního programu zdaleka nejznámější, a hlavně pro vyznavače tradičního rocku nejpřitažlivější. Jenže Plant už dávno není jen někdejší frontman Led Zeppelin - ačkoliv se k nim pochopitelně stále rád hlásí a v jejich repertoáru loví.
Jejich hity zazněly i v Ostravě - ovšem ve značně pozměněné podobě. Zároveň ovšem ve stále skvělé kondici se nacházející zpěvák představil i úplné novinky z chystaného zářijového alba. Zábavný set kladl důraz na to, co charakterizuje Plantovu současnou tvorbu - nesetrvávání na místě, propojování rockových kořenů s prvky world music. Mix rocku, afrických rytmů a lehce psychedelické atmosféry koncertně skvěle funguje. Slavná minulost tu není modlou, ale odrazovým můstkem k nečekaným fúzím tradiční hudby se zcela současnou. A Plant tak není revivalem sebe sama, ale dává rocku novou budoucnost.
To vše se ukázalo i na Colours, kam se Plant vrátil po osmi letech. Střídání rockových poloh s africkými vsuvkami se ukázalo jako velmi občerstvující a i sám zpěvák hýřil dobrou náladou. Jeho doprovodná kapela The Sensational Space Shifters, ve které se sešla celá sestava JuJu (která už u nás byla k vidění) a kterou doplnil skvělý kytarista Skin Tyson, šlapala dokonale, a tak nadšeny byly nejen stárnoucí máničky, kterým minulý režim Led Zeppelin nedovolil vidět, ale i všichni ostatní přítomní. Bez debaty šlo o vystoupení, které už napevno zůstane zapsané v historii festivalu jako událost.
Že většina přítomných si nenechala ujít Roberta Planta, ovšem vůbec neznamenalo, že by ve zbytku areálu bylo prázdno. Však také pořadatelé ohlásili návštěvnický rekord - tou dobou se počet návštěvníků podle jejich informací přiblížil ke čtyřiceti tisícům. Zcela zaplněná Full Moon stage například tou dobou tleskala okouzlující baskytaristce Daně Schechter a její formaci Bee and Flower. Tu pořadatelé v programu přirovnali k drahému parfému a měli pravdu: vystoupení bylo stejně tak romantické, tak noblesní, plné magických melodií, s okouzlující atmosférou jak z koncertů Marka Lanegana, s něžností Portishead. Osobně mi pořád naskakoval obrázek Suzanne Vega, doprovázené kapelou Tindersticks. Zasněný filmový soundtrack? Kdepak, mnohem víc.
Sobotní - velmi zdařilou - tečkou na hlavní scéně se stali čerství britští popoví věrozvěsti Bastille. Ti se úspěšně poprali s popůlnoční hodinou, kdy se už z areálu valily davy odcházejících, a dokázali, že nejsou jen trendovou záležitostí pro mladé holčičky. Jejich hudba byla energická, plná silných melodií i chuti bavit sebe i ostatní. Jejich vystoupení navíc postrádalo onu rádiovou uhlazenost, známou z nahrávek, a mnohé i navzdory únavě chytře vystavěnými rytmy vybudilo do tance. Dramaturgie tak zde měla šťastnou ruku - na sobotní finále si jen stěží mohla vymyslet něco lepšího.
