Už první den už čtrnáctého ročníku Colours of Ostrava přilákal desetitisíce lidí. Zval k tanci a nabídl i největší hvězdu letošního ročníku.
Tak jako v předchozích letech, i letos vlastnímu festivalu připravil půdu dvoudenní Festival v ulicích. Návštěvníci, kteří do Ostravy přijíždějí opakovaně, si mohli prožít déjà vu, protože kromě dalších míst, jako bylo jedno z náměstí či prostor pod schodištěm k Divadlu loutek, se hrálo i na Černé louce. A pódium stálo přesně tam, co jedna ze scén festivalu v době, než se přestěhoval do Dolních Vítkovic.
Diváci si během dvou dnů mohli zdarma užít například až divadelní vystoupení britského dua Heymoonshaker, které vtipně spojovalo beatbox a rockovou kytaru, davově aplaudovaných Kafka band, kteří přehráli svou vizi románu Zámek, nebo po letech obnovené spojení Vlasty Redla s Hradišťanem. Ti podle odhadů přilákali asi sedm tisíc lidí.
Už podruhé se ve stejnou dobu konala i dvoudenní přehlídka, na které se tentokrát kromě českých představily i polské a slovenské kapely. Zatímco porota převážně zahraničních publicistů a dramaturgů vybrala jako nejzajímavější Tara Fuki, diváci zvolili za nejlepší syrové Ladě. V tu samou dobu už se největší "lákadlo" letošního ročníku, islandská zpěvačka Björk, zcela volně procházela po ulicích Ostravy a část města si prý i projela na přivezeném kole. Paradoxně k tomu později odmítla veškeré rozhovory bez výjimky a její koncert směl fotografovat jediný určený fotograf, který veškeré pořízené snímky musel vzápětí předat zpěvačce ke schválení. Ty, se kterými nebyla spokojena, byly ihned vymazány.
Sama Björk si také vybrala, že chce vystoupit nikoli až někdy v noci, ale se západem slunce. A hned od počátku bylo jasné, že rozhodně nepůjde o obyčejný koncert. Na pódiu ji doprovázelo početné smyčcové těleso, na projekčních plátnech se až na výjimky neobjevovala ona, ale předem připravené videoarty, a navíc kromě dlouhých bílých šatů zvolila i ježatou masku, která jí zakrývala celou tvář.
Celé vystoupení, ačkoli nechyběly ani starší skladby jako Hunter nebo Army of Me, se neslo přesně v duchu letošního silného alba Vulnicura. Tedy ve spojení hlasu, smyčců a agresivně tříštivých elektronických beatů. I u dřívějších hitů se tak vytratilo písničkové pojetí a daleko více vše připomínalo audiovizuální umění, místy na pomezí s klasickou hudbou, nebo naopak naprostým zvukovým experimentem. Představa, jak musejí být zděšeni všichni ti, kteří se k její hudbě dosud nedostali a které vydatně na vystoupení lákala všechna komerční rádia, která léta předtím nikdy nenapadlo cokoli z mnoha vydaných alb zahrát, byla celkem zábavná.
Kromě podivuhodných "přírodních" projekcí, plných zvětšeného hmyzu, slimáků či hadů, byla hudba poněkud velikášsky doplněna nejen pódiovou pyrotechnikou, ale i například k nebi tryskajícími sloupy barevného dýmu či v závěru regulérním ohňostrojem. U hudby, která by nejspíš mnohem lépe působila v uzavřeném prostoru než na otevřené scéně a která místy neměla daleko k poloze "experiment pro experiment", byl ovšem podobný pouťový charakter možná až kontraproduktivní. Přesto jistě bude zpěvaččino další tuzemské zastavení (nechce se až věřit, že už je to dvacet let, co vystoupila na pražském festivalu Jam), pro mnohé návštěvníky nezapomenutelným zážitkem.
Letošní ročník vpodvečer před Björk odstartovali slovenští Longital. V aktuální trojici s bicími a klávesami získaly jejich poetické skladby ještě větší dynamiku a křehké nápěvy často gradovaly v až rockově hlučné finále. Naproti tomu vkusné popové písničky nabídl se svou kapelou ten, o kterém se loni nejvíce mluvilo: Michal Hrůza. Jeho vystoupení mělo už po předchozím uzdravování potřebnou jistotu, a ačkoli se nejedná o žádné hlubokomyslné úvahy, hudebně šlo o příjemný a vůbec ne nenápaditý relax, ze stejného ranku, v jakém se pohybují na jedné straně David Koller a na druhé Tata Bojs.
Perličkou prvního dne se stalo vystoupení Zrní. Kapely, která fanoušky silně rozděluje - jedni se jí vyhýbají velkým obloukem, ale o trochu víc je těch, kteří je bezmezně adorují. Pro festival připravili speciální set, ve kterém své síly spojili s Janáčkovou filharmonií. Příjemným překvapením byla skromná aranžmá, při kterých orchestr poeticky založenou skupinu "neválcoval", ale spíše umocňoval její písně. Za největší úspěch lze považovat to, že se obě strany dokázaly vyhnout kýči, který obvykle podobná spojení doprovází.
Mnohem syrovější vystoupení předvedli severočeští patrioti Houpací koně. Ani tentokrát nevybočili ze svého trendu posledních let a způsobem "na doraz" předvedli, proč je vyhledává stále větší množství milovníků alternativního rocku. Zpěvák Jiří Imlauf chvílemi připomínal zapáleného kazatele a texty, ve kterých se to hemží démony, bojem s životními prohrami, fatalismem a existenciálními tématy, podával s až děsivou přesvědčivostí. Podobně pocitově silnou hudbu přivezli i jihočeští Nod Nod. Plačtivý hlas Veroniky Buriánkové vyvolával představu až hystericky nutkavé potřeby sdělení a přelévající se komorně intimní nálady s apokalyptickými hlukovými stěnami dělaly z koncertu zážitek.
A jestliže divoká a živelná jízda čtveřice Hanba v praxi ukazovala prázdnost hesla o mrtvém punku i to, jak může být přitažlivá jakákoli hudba, když se do ní podaří dostat zjevnou upřímnost, závěr večera se nesl v tanečních rytmech. Set trochu pro pamětníky přivezli navrátilci Roni Size & Reprazent: přesto jeho živelnost a do davu tlakovaná energie přinesly své ovoce. Po jejich lámaných beatech první den do finále dotáhl svou výrazně něžnější, náladovou a co do žánrových vlivů pestřejší produkcí elektronický všeuměl Caribou. Podpořen jen několika hudebníky ovšem dav rozhoupal i naladil na cestu do postelí zcela dokonale. První den podle pořadatelů dorazilo 33 tisíc návštěvníků.
Program pátečního dne slibuje rockové Kasabian, nadžánrovou stoupající hvězdu St. Vincent, křehkého písničkáře Josého Gonzálese, české jistoty Bratry Ebenovy či Stromboli i mladší jména, jako je Mucha, slovenská Katarzia či táborské duo Kalle. A svá představení přiveze i Dejvické divadlo či Vosto5.
