Závěrečný den letošního ročníku ostravského festivalu rozhodně nebyl programově chudší, ba spíš naopak. Potvrdil tak fakt, že se organizátorům letos podařilo postavit zase o něco podařenější program než v předešlých letech, a v jediném dni nabídnout více, než většina festivalových kolegů poskytuje za několik dnů.
Závěrečná bilance dvanáctého ročníku skončila na 33 tisících návštěvníků. A i když se s finálovým večerem areál zvolna začal vylidňovat, většinou bylo na tvářích odjíždějících jasně patrné, že se jim příliš nechce, a že důvodem odjezdu není nespokojenost, ale skutečnost, že je k tomu nutí pracovní či jiné důvody.
Kdo odpoledne nestihl kapelu kubánských disidentů Porno Para Ricardo, jejíž všichni členové poprvé dostali povolení vycestovat a tak se jim právě na Colours podařilo odehrát první zahraniční koncert v úplné sestavě (v minulosti jinde několikrát hráli o někoho ochuzeni), mohl se zajít podívat třeba na brněnské Květy. Jedna z nejlepších tuzemských alternativně rockových kapel vylovila něco osvědčených hitů a i nezasvěcené zjevně dobře pobavila prostřednictvím nejen hudby, ale i vtipných poznámek a komentářů frontmana Martina Kyšperského.
Americká Botanica měla silnou konkurenci v téže době probíhajících třech jiných vystoupeních. Kdo ale nedal přednost třeba Radůze, dočkal se vynikajícího setu, při kterém se vařilo v kotlíku z šansonu, blues, kabaretní hudby i vlivů třeba klezmeru. "Weillovská" hudba přilákávala další a další okolojdoucí a už tak v polovině měla kapela s charismatickým zpěvákem Paulem Walfishem a také mimo jiné i bubeníkem Brianem Viglionem, jinak též členem i u nás známých kapel Dresden Dolls a Violent Femmes, pod pódiem poměrně početný dav. Skvěle šlapající hudba, plná nápaditých proměn mu byla odměnou.
Stejné nadšení ale na druhém konci areálu vyvolali My Jerusalem. Procítěné, rockově energické, countryově romantické a gospelově oduševnělé písně kapele z amerického Austinu přinesly zasloužené nadšení publika. Frontman Jeff Klein, který nezapře, že při své předchozí spolupráci s Markem Laneganem od něj leccos pochytil, ani na chvíli nepůsobil jako namyšlená rocková primadona, ale naopak vzbuzoval pocit, že jeho přáním je umřít právě před ostravskými posluchači.
České duo - a místy i trio - Kieslowski přivezlo na festival svůj podmanivý mix folku, popu a šansonu, a mnohé posluchače jednoduchými, ale přitom silnými popěvky a intimně laděnými texty doslova okouzlilo. Poetické obraty i základní životní pocity, které mnozí neradi dávají najevo, se v jejich vesměs nedlouhých písních vyskytují v množství větším než velkém, a zafungovaly i tentokrát. Případný patos navíc spolehlivě zahánělo žertování a komentáře s nadhledem.
Do nedělního, klidnějšího režimu, který korespondoval s nutnou únavou těch, kteří na místě už byli od čtvrtečního začátku, dobře zapadla i nabídka pořadatelů pro seniory ke vstupu zdarma. Potkávat v areálu čilejší důchodce tak nebylo ničím výjimečným, a ti se naopak na vlastní oči mohli přesvědčit, že návštěvníci festivalu jsou úplně normální lidé, nejen teenageři, ale i často třicátníci či čtyřicátníci, a že těch, kteří se odlišují oblečením či jinak, je vlastně jen pár. A že předsudky jsou zbytečné.
Mnozí byli vidět třeba na vystoupení Rokie Traoré, štíhlé slečny z Mali, která nejenže jasně zvítězila v nevyhlášené a neuskutečněné anketě o nejkrásnější hlas letošního ročníku, ale především zaujala tím, jak na jedné straně nezapomínala na domorodé folklórní motivy, ale jak se zároveň dokázala s elektrickou kytarou na krku v pár sekundách proměnit v rockerku či naopak popovou hvězdu západního střihu.
Ostrý a úderný rock přivezl se svou kapelou Tomahawk Mike Patton, v Česku mnohem víc známější ze svého působení v Faith No More. Best of sestava muzikantů ze slavných kapel ani na chvíli nepolevila v nasazení a agresivně hrnula do publika svůj nervní rock, kterému především Pattonovy klávesové vyhrávky dodávaly značně psychedelický ráz. Pro všechny rockery, kteří bojují s vkrádajícím a přibližujícím se stářím, velmi účinná ukázka, jak předčasně neházet pušku do obilí.
Podobně jako loni Fink, přivezl letos předzávěrečné zklidnění písničkář Devendra Banhart. Komorní, teskné a citlivé nápěvy doprovázela umírněně a s brilantním přístupem k dynamice nepočetná doprovodná sestava, a i když se v závěru objevily i energičtější pasáže, ve spontánnosti si nezadaly s těmi převažujícími klidnějšími a zasněnými. Z jedné z nejuznávanějších postav tzv. freak folku tak celou dobu sálala nikoli prázdná ufňukanost, ale naopak přesvědčivost, a ve vší plachosti i pevná sebejistota.
Divoký večírek naopak rozpoutali Hayseed Dixie. Zběsilé country, hrané v rychlém, pekelně zabijáckém tempu upoutalo nejen skvělým instrumentálním nasazením i schopnostmi a hospodským žertováním, ale i tím, jak nápaditě dokázalo vedle vlastních skladeb podat i předělávky dnes již klasických rockových písní od AC/DC a dalších. Tančilo se mohutně a nadšení na obou stranách bariéry pod pódiem, bylo nefalšované.
Finále dvanáctých Colours of Ostrava obstaral dnes už ne mladík, ale stále jen těžko serióznosti propadající Jamie Cullum. Jeho schopnost spojovat pop s jazzem stále nemá konkurenci, přirozenost i tentokrát doprovázela výtečnou show, plnou nevtíravých melodií, plácání do piana, běhání po pódiu a skákání z piana či tančení na jeho vrchní desce.
Cullum totiž ani tentokrát k pianu nepřistupoval s nábožnou úctou, ale jen jako k dalšímu pódiovému prostředku pro svůj skvělý set - a to víc gymnastickému než hudebnímu. Zároveň vše 
podřizoval zábavě publika a užíval si až okázale jeho přízeň, čímž byl pravým opakem na festivalu mnohým vystupujícím introvertům. Přesto stále dokázal uhlídat vkus i laťku podbízivosti, a o tom, že je pro mnohé návštěvníky, kteří si ho zamilovali už při první účasti na festivalu v roce 2009, stále jedním z miláčků, nebylo třeba pochybovat. Praktickým důkazem byla i zhruba půlhodina, o kterou kvůli přídavkům, své vystoupení přetáhl.
Letošní ročník Colours opět nejen potvrdil pozici na špici tuzemské festivalové nabídky, ale ve vší nenápadnosti dal vědět, že vedle těch, kteří na něj jezdí za hvězdami, vychoval stále se zvětšující množinu návštěvníků, kteří naopak hledají to nové, čerstvé a zajímavé, a dávají tomu před těmi hvězdami ochotně přednost. A o tom, že tahle osvětová a vzdělávací rovina je mnohem důležitější než jinde nabízená "zábava pro celou rodinu" a ochotné přistoupení na povrchní přesvědčení, že hudba má jen hlavně pasivně bavit, netřeba mít pochyby.
