Třetí den na Colours of Ostrava přinesl letní vedra a více zaplněný areál. V časné popolední hodiny byl pobyt na slunci už na hraně snesitelnosti, a v souvislosti s předchozími dvěma dny už také byla na mnohých návštěvnících zjevná počínající únava a "opotřebovanost".
Přesto se "společensky unavení" jedinci na rozdíl od některých jiných festivalů v davu objevovali velmi zřídka a atmosféra na spojovacích cestičkách mnohem více připomínala městské korzo či třeba tržiště. Produkce belgicko-francouzského tělesa L‘ Orchestre International du Vetex do toho zapadala naprosto přesně. S radostí hrané balkánské dechovky nutily k pohupování a optimistický duch se nakažlivě přenášel na v brzkou hodinu početnou množinu návštěvníků.
To produkce před časem obnovené Vltavy spíš ladila k únavě ze sluníčka a potvrdila to, co se už delší dobu šušká: že totiž nové písničky bohužel zdaleka nedosahují kvalit těch starších, při nichž dochází k viditelnému oživení publika. Novinky jsou také výrazně prvoplánovější a díky zpěvu Roberta Nebřenského, připomínajícím se vším smířeného a programově optimistického orientálního duchovního, je oživují jen kytarová sóla Petera Bindera.
Mnohem méně se k línému odpolední hodila introvertní, křehká a až zakřiknutá produkce Lisy Hanniganové. Folkově průzračné nápěvy i její doprovázení se (uprostřed citlivé kapely) na malé, ručně poháněné harmonium, byly plné krásných melodií, v přítomném horku však poněkud uspávající. To Garage s Tony Ducháčkem odsekávala špinavé rockové riffy a navzdory počasí se jí podařilo mnohé nejen rozskákat, ale především přesvědčit o tom, že ani po letech nepatří do starého železa – o tom svědčilo i to, že se nespolehla jen na dávné osvědčené hity, ale často sahala k písním ze zatím posledního alba Black!
To Traband naopak připomněl svou nedávnou desku jen asi třemi písněmi a jinak nabídl poctivý průřez repertoárem, netypicky hned s několika zástupci letitého debutu. Na podium si jako hosta přizval i mandolinistku a dceru slavného otce Lucii Redlovou, a navzdory tomu, že je provázel takový zvuk, jako by se jim chtěl zvukař pomstít, a bicí tak po většinu času zněly jak složené z kbelíků a často vše přehlušovala jindy nenápadná tuba, s vydobytím přízně u početného publika neměl problém.
Avizovaní Marsyas se ve skutečnosti lehce mystifikačně ukázali jako vystoupení revivalového Petr Kalandra Memory Bandu se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem jako hosty, nicméně krása letitých písniček i tak zafungovala nejen na pamětníky. Jako větší problém se ukázala roztříštěnost seznamu písniček, u nichž se přeskakovalo mezi raným folkovým obdobím Marsyas, přes jejich folk-rockové časy až po rockové kousky typu S Luisem. A to vše ještě střídáno sólově či s Blues session hrávanými skladbami Petra Kalandry. Na podiu tak pořád někdo pauzíroval, odcházel či přicházel, a o nějaké sevřenosti či gradaci vystoupení tak nemohla být ani řeč.
Salíf Keita v původním programu nahradil Youssoua N‘Doura, který zrušil plánované turné. Více než šedesátiletý zpěvák v čele početného doprovodu působil zprvu unaveně, ale postupně odkrýval své tajné komnaty a odhaloval, proč je považován za jednoho z nejvýznamnějších propagátorů afro-popu, a proč s ním chtěli spolupracovat i mnozí slavnější kolegové. Kapela, ve které tradiční moderní nástroje doplňoval i tradiční hudební nástroje jeho domoviny v Mali, šlapala bezvadně a i přes stabilně plný a košatý zvuk dokázala písním vtisknout gradaci a nespoléhat se jen na jejich exotiku.
Japonské Mono jsem měl možnost v minulosti už několikrát vidět, takže zvědavost, jak přijmou jejich přemýšlivou, zcela netaneční a tradičním písničkám vzdálenou tvorbu lidé na festivalu, kam se jezdí hlavně bavit, byla nemalá. Monumentální, zcela instrumentální skladby, často připomínající třeba hudbu k filmu a vstřebávající jak vážnohudební postupy gradace, tak i ozvuky věhlasných skladatelů jako je Ennio Morricone, si ale získaly až překvapivě početnou skupinu soustředěně naslouchajících. Hudba, připomínající nejprve se kutálející sněhovou kouli, která se postupně nabaluje až způsobí ničivě burácející lavinu byla plná doslova krásných melodií. Kytaristé často využívali mandolinově drnkavý styl hry, postupně houstnoucí z křehkého vybrnkávání až do sonických stěn, mnohdy vzbuzujících dojem početného smyčcového orchestru a obvykle končících desítky vteřin trvajícím houkáním zpětných vazeb, zatímco jejich drobná basistka jim spíš jen sekundovala – stejně jako bubeník, který se obvykle přidával až někde v polovině skladby. Zatímco v klubech kapela pracuje se soustředěním publika, zde plně využila volného prostoru a síly kvalitní zvukové aparatury. Rozhodně jedno z výjimečných vystoupení nejen sobotního dne, ale i celého letošního ročníku.
Britští The Horrors se ukázali být jako příjemná, melodická, a pro festival ideální parta. Byli fajn – ale bohužel nic víc. Jejich písničky, ctící odkaz post-punkové klasiky The Cure či Joy Divison, silné ve své jednoduchosti, zněly jako až příliš "hodné", neprůbojné a místy i nezvyklé v minimu svého aranžmá. Obzvlášť po opravdu hlučných Mono pak jejich kytara působila vyloženě neagresivním, nevýrazným a popovým dojmem. Kapela má pověst přidrzlých floutků a zlobivých kluků – ale jestli tak jako v Ostravě u nich doma zlobí všichni, pak s těmi hodnými musí být pěkná nuda.
Skvěle se trefili do nálady festivalu – a on zjevně do té jejich – Prago Union. Živá, skvěle sehraná kapela, a raper Kato, chrlící své košaté, vtipné i výstižné rýmy takovým tempem, že to až bere dech, si zkrátka s místní atmosférou "sedli". Prago Union má vše, co potřebuje – chytré texty o něčem, desítky vtipných slovních hříček, zručné muzikanty, horu nápadů a suverénní podání. Se skvělým zvukem i vstřícným publikem to nemohlo dopadnout špatně.
Totéž v podstatě platí i o následujících Tata Bojs. Díky hravosti i létům dobývání pozic přilákali větší dav než mnohé zahraniční hvězdy, a během pár vteřin úvodní skladby Attention aux hommes ho měli na lopatě. Navíc dokázali, že to, s čím mají mnozí jejich kolegové problém – totiž poskládat seznam svých písní tak, aby fungoval nejen v klubu pro věrné, ale i na otevřeném prostranství, a pro ty, kteří se jen výjimečně či po delší době přišli podívat – zvládají mistrně. Starší hity postupně prokládali novinkami z čerstvého alba Ležatá osmička (a ty tak bez problémů demonstrovaly svou životnost) a dav jim doslova ležel u kolen. Tedy obrazně – tančilo se pochopitelně mohutně.
Velkým překvapením se ukázali Apollo 440. U nás vystoupili již po několikáté a často mají pověst umělců za zenitem. Jestli ale kapely za zenitem hrají tak, jak to Apollo 440 předvedli na letošních Colours, pak tam ochotně a často za nimi budu chodit. Neskutečně energií nabitý, zábavný a po všech směrech dotažený set publikum řádně rozpohyboval a jako závěr hlavní scény se ukázal jako víc než dokonalým tahem pořadatelů. A ještě jedna zajímavost se naplno projevila – zatímco ještě před pár lety Apollo 440 působili se svými rockovými kytarami v kombinaci s tanečními rytmy i zvuky v doznívajícím boomu čistě elektronických kapel trochu podivně, dnes mnohé z nich nejen přežili, ale i dokazují, jak jejich hudba díky eklekticismu dokáže působit nadčasově a spojovat různé generace hudby i posluchačů. O čemž se různým krátkodechým projektům může jen zdát.
V pozdní noční hodinu sobotní den festivalu uzavírající Priessnitz pak znamenali víc než povedenou tečku a romantický dojezd plný energie z jesenických lesů i melancholických nálad. To v neděli se bude s The Swans a Grinderman s Nickem Cavem v čele, zřejmě končit podstatně surověji.
