Založil legendární Garáž a na vrcholu slávy z ní byl vyhozen. Organizoval tajné koncerty, s českým "androšem" si ale nikdy úplně neporozuměl. Ivo Pospíšil, demiurg české hudební scény, který do žádné party nezapadal. A napsal o tom knihu.
Vladimir 518, vydavatel vašich memoárů, prohlásil, že kniha je vlastně pokračováním Kmenů, série o subkulturách v Česku. Do jakého kmene jste to vlastně patřil?
Nikdy jsem se v žádných partách necítil dobře a bytostně se mi nechce nikam zařazovat. Už v "androši" mi došlo, že jsem hlavně sám za sebe.
Byl jste vyučený zámečník z Klukovic u Prahy, nenosil jste dlouhé vlasy, nikde jste nehrál. Jak jste se ocitl v undergroundu?
Před vojnou jsem se seznámil v klubu v Ženských domovech s Pavlem Zajíčkem, když tam pouštěl desky. On se stal takovým mým guru, který sám hledal, a mě to jeho hledání zajímalo. Jednou, to už jsem byl na vojně, jsem mu volal a on říkal, že objevil Plastiky a "androš". Pak do něj uvedl i mě. Plastici byli tehdy ještě profesionální kapela. Chtěli prostě hrát, chtěli mít holky a politiku neřešili. Normalizace ale byla opravdu hustá, všichni jsme se dusili. A v tomhle stavu trvalého přidušení se najednou objevil miniprostor svobody.
Hudba The Plastic People of the Universe se vám taky líbila?
O hudbu tolik nešlo. Koncerty byly hlavně událostí - napínavou, vzrušující a hodně silnou. Bylo jedno, jestli hrají blbě anebo mají špatný aparát. Dnes hrají samozřejmě daleko lépe, jsou vyhraní, ale je to už prázdné.
Zorganizoval jste několik koncertů Plastic People v hospodě, kterou vedla vaše maminka. Vzali vás máničky mezi sebe z pragmatismu, protože jste byl pro ně užitečný?
Underground byl otevřený komukoli, kdo se o něj zajímal, proto tam bylo také tolik donašečů. Šlo jen o to, chtít. A takových popravdě moc nebylo, v Praze to bylo pár desítek lidí. Když Magor (Ivan Martin Jirous) zorganizoval festival v Postupicích (Festival druhé kultury v roce 1974, pozn. red.), kam se sjeli lidi z celého Česka, vešlo se všechno do tří autobusů.
V polovině sedmdesátých let jste byl z undergroundu "vyloučen", protože jste hrál rokenrol, a ne underground. Z dnešního pohledu to zní absurdně.
Dégéčka (DG 307) začaly být hrozně závažné a vážné, já se naopak rád smál a to se v "androši" taky moc nehodilo. Když jsem přitom do "androše" vstoupil, měl jsem pocit, že můžu dělat cokoli. Najednou mě postavili před volbu: buď budu hrát svůj rokenrol a odejdu, anebo přestanu a v kapele zůstanu. Dostal jsem zase dojem, že o svobodu přicházím a jde tu o stejné škatulkování jako u komoušů. Rozuzlení mi dala kamarádka výtvarnice. Řekla mi: Jakmile drhneš v partě, znamená to, že jsi silnější a můžeš jít vlastní cestou.
Připadal vám český underground jako sekta?
Magor byl sice tahoun, ale zároveň to byl milý a citlivý člověk. Kriminály mu pak daly roli toho tvrdého Magora a on ji hrál. Ale sekta to nebyla. Magor přišel se svou teorií undergroundu, a pokud člověk chtěl dělat svou hudbu, byl vítán a ostatní mu pomáhali. Magorovi bylo jedno, jestli jde o rokenrol, anebo jestli v kapele jen mlátíš palicí do plechu. To řešili jen kluci z naší kapely.
* Jak vznikla kapela Garáž?
* Proč nazval Milana Hlavsu srabem?
* Jak se dozvěděl o svém konci v kapele?
* Jak to, že kapela Půlnoc měla fanoušky z USA už před revolucí?
Odpovědi na tyto otázky se dočtete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 8. června 2015.
