V kombinaci s uhrančivým dokumentárním filmem One More With The Feeling tvoří nová deska Nicka Cavea Skeleton Tree monolitický celek bez jediné chybičky. Jinými slovy, právě vyšlo jedno z nejsilnějších alb tohoto roku.
Soustředěný poslech osmi nových písniček Nicka Cavea přináší nevšední posluchačský zážitek. Jsou až po okraj plné žalu. V průběhu nahrávání totiž zemřel Caveův patnáctiletý syn Arthur. V červenci loňského roku prý poprvé zkusil LSD a zřítil se z útesu v Brightonu. Skeleton Tree už bude jednou provždy Caveovou deskou, jejíž konečnou podobu poznamenala skutečná tragédie.
Vyslovit nevyslovitelné
Album a vlastně i dokument je nejen bolavou, ale i očišťující snahou vyzpívat se z žalu, vyslovit nevyslovitelné, pojmenovat nepojmenovatelné.
Scénu otevírá Jesus Alone, minimalistická píseň, spíše jakási zvuková krajina plná samoty a smutku. Úžasné napětí, jež z ní vyvěrá, spočívá v nervózním doprovodu, do něhož Cave přednáší srdceryvný text, z něhož při vědomí všech souvislostí mrazí v zádech. Jako bychom poslouchali dvě písničky namíchané v jednu, funguje to ale perfektně.
Předem je nutné zmínit, a zaznívá to i ve zmíněném vynikajícím filmovém dokumentu o vzniku alba, že notný kus práce na nových skladbách odvedl Caveův věrný parťák Warren Ellis. Jeho soustředěná hra na housle, klávesy a další nástroje, nasazení ve chvílích, kdy Nick už nemohl, a jasná vize mají velkou zásluhu na výsledném dojmu z alba. Hudba jako by se vznášela kdesi nad hlavami všech zúčastněných a čekala na polapení. A ač dotažená do nejmenších detailů, přesto spontánní, skoro až improvizovaná.
V Ring Of Saturn hraje prim zvuk stařičkého elektronického piana značky Korg, atmosféru dokreslují decentní sbory a Cave text opět spíše odříkává, než zpívá. Zní unaveně, ale ne rezignovaně. Sotva se z té emocionální kanonády vzpamatujeme, je tu další pokus zahojit ten strašný šrám na duši. Girl In Amber. Ztišená nálada, atmosféra, že ji máte chuť vzít do dlaní, a refrén, u něhož budete možná polykat slzy.
Osekané na dřeň
Existuje nespočet zpěváků a skladatelů, kteří by ze životní situace, v níž se Nick Cave ocitl, vyždímali tolik patosu, až by se skály otřásaly. Ne tak Cave - jestli na Skeleton Tree něco nenajdeme, pak teatrální gesta. Naopak, vše míří k jádru věci, skladby jsou osekané na naprosté minimum tak, aby nic nerušilo slova, neboť o ta tu jde především.
Skeleton Tree nejspíše skalní caveofi ly rozdělí na dvě poloviny, ale to není její chyba. Je to nahrávka bez kompromisů a úliteb komukoli. Buď ji přijmete takovou, jaká je, nebo ji zkrátka odvrhnete a půjdete si znovu pustit Mercy Seat nebo Where The Wild Roses Grow. Potom vám ovšem třeba unikne až povznášející nádhera Distant Sky s hostující zpěvačkou Else Torp. Nic z toho ale Cavea nejspíše zajímat nebude, tohle je album, které musel udělat. A je potvrzením jeho dodnes nevysychajícího génia, že dopadlo tak, jak dopadlo. Brilantně. Caveovi se po mnoha letech v branži povedl opravdu mistrovský zápis, byť uznání hudebně publicistické obce je nejspíše to poslední, oč mu šlo. Tyhle písničky hraje a zpívá především sám pro sebe. A když doznívají poslední vteřiny závěrečné Skeleton Tree, skoro jako bychom viděli Nicka, jak zaklapává piano, otáčí se a bez jediného slova odchází. Cokoli dalšího dodávat je v tuhle chvíli zcela zbytečné.
