Don Patton se svou novou rodinou běsnil v Arše

Trvalo několik let, než se (po opaření koncertem formace Fantomas) někdo z pořadatelů odvážil znovu pozvat Mikea Pattona. Ten se sice podílel i na několika poměrně konvenčních projektech, od jeho vystoupení s italskými jazz-coristy Zu v rámci festivalu Stimul se však očekával extrémní zážitek. Na nějaké "nové Faith No More" toho večera nešel nikdo.

Přibližně ve čtvrt na devět začal předskakovat laptopista Upejr se svým industriálně laděným půlhodinovým blokem. Znělo to jako masivní, nepoddajný kus nerostu, který se snažil opracovat tu drásáním šmirglu, tu rytmičtějším majzlíkem. Publikum příliš nerozehřál. Jeho vystoupením bohužel nebylo všemu čekání konec. Nejdřív musela v sále zaznít skoro celá deska Young Gods a něco z prací Bernarda Herrmanna, než na pódium těsně před desátou vstoupil "Don Patton" se svou čerstvě adoptovanou taliánskou famílií Zu.

V úvodních taktech mohlo instrumentální trio díky nástrojovému obsazení bicí-basa-saxofon evokovat experimentálnější polohy kultovních Morphine, ovšem kdyby si místo opiátů vzali silné povzbuzovače. Hned v další chvíli se však zcela vykolejili z rytmů a vymkli chápání. Navíc se k trojici organicky včlenilo zuřivé štěkání hlavní hvězdy večera Mikea Pattona, jenž škálou zvuků, kterými disponuje, připomíná Bobbyho McFerrina se vzteklinou.

Dokonalá souhra muzikantů 

Chvíli trvalo, než se v hudbě dalo zorientovat. Překvapivé bylo zjištění, jak malá část je improvizovaná. Navzdory hlukovému a polyrytmickému běsnění byla na vystoupení zjevná dokonalá souhra muzikantů. Rukolomné vzorce bubeníka Jacopo Battaglii se v prostoru střetávaly s metalurgicky řezavou basou Massima Pupilla. Zatímco tato dvojice určovala dunivým tahem dynamiku, Patton se svými hlasovými vylomeninami a mohutný chlapík Luca T Mai s přefukovaným barytonsaxofonem zaplňovali místa, která obvykle obývají melodie. Jedním z okamžiků, kdy zpěvák ukázal sounáležitost s „osvojenou" kapelou, bylo, když se Pupillovi porouchal zesilovač a on hbitě zalovil v elektronických krabičkách a dovedl skladbu do konce coby vokální basista.

Rozvášněné publikum si vykřičelo dva přídavky. První vyvrcholil téměř virtuózním sólem na nástrojový kabel a druhý nabízel humornou koláž coververzí, včetně ukázek Dead Kennedys či AC/DC.

Zu & Mike Patton Quartet ze sebe vypustili divokou hudbu, která je sice nezapamatovatelná, ale na koncert se bude (v dobrém) vzpomínat ještě dlouho. A to mírné zpoždění? Zapomenuto, odpuštěno.

Foto: archiv Týdne