Dívčí vzdechy, afro-samuraj, hudba z N.A.S.A. a kostí

Někdo ukutí znamenitou desku sám, někdo ve dvou, někomu k výjimečnému výsledku neposlouží ani pár desítek celebrit najednou. A je to tak dobře: hudba by měla i v čase pokročilých technologií a vysokých producentských strategií zůstat záležitostí sympaticky nevypočitatelnou.

Brooklynské dívčí duo Telepathe, jejichž debutu se producentsky ujal David Sitek z dalších newyorských rezidentů TV on the Radio, jsme nedávno představili v rubrice Video týdne. Teď, po poslechu celého debutového alba Dance Mother už je možné říci, že jejich tvorba nespadá do zvažované kategorie „guilty pleasure", ale zařazuje se po bok nejslibnějších nahrávek posledních týdnů. Dvě lehce androgynní děvčata totiž produkují robustní a emotivní elektropop, ze kterého je znát nejen poučenost a chuť, ale naštěstí také talent.

Akcent se tu klade na vemlouvavé kaskádovité melodie a rytmy, do nichž pronikají vokální linky plné citoslovcí, romantického slangu a dynamických holčičích povzdechů. Na zdánlivě jednoduchém kompozičním podkladě se na desce potkávají ozvuky hiphopu, r´n´b i jakési vychýlené world music: narazíte zde na extatické taneční kusy (úvodní singl So Fine), chlácholivou ambientní krásu (Can´t Stand It) či sedmiminutovou psychedelickou koláž s dubstepovou basou (Trilogy).  

Ačkoli působí struktura některých skladeb ještě trochu nejistě a rozostřeně (Chromes in It) a děvčata s vervou místy nadšeně objevují objevené, je tahle kolekce zřetelným příslibem do budoucna. Jsem zvědav, co přijde z Brooklynu, který se v posledních letech stal epicentrem neobyčejně vitální „freak" scény  (Animal Collective nebo naposledy Gang Gang Dance), příště.

Marné rojení hvězd v hiphopovém vesmíru

V čase, kdy americký Národní úřad pro letectví a vesmír znovu odložil první letošní start raketoplánu Discovery, se na oběžnou dráhu dostala alespoň deska The Spirit of Apollo producentské dvojice N.A.S.A., jež v zahraničním tisku budí vášnivě protichůdné reakce. Pánové Squeak E. Clean and DJ Zegon přizvali k účasti na sedmnácti skladbách alba na čtyřicet vokalistů různých žánrů, od eklektických divoženek (M.I.A., Santigold, Karen O) přes prvotřídní rapery (Ghostface, Kanye West) až po obtížně zařaditelného Davida Byrnea či Toma Waitse(!). Jak sem jim to podařilo? Inu, svou roli při obtelefonovávání nepochybně sehrál fakt, že Squeak (vlastním jménem Sam Spiegel) je bratrem amerického režiséra s kultovním statusem Spika Jonzeho.

Podstatnější je ovšem sám materiál, který vzhledem k angažovanému „all-star teamu" zůstává bohužel za očekáváním. Jde o typický produkt přemrštěných ambicí: (naivní) představa, že spojením mnoha výjimečných osobností alternativní scény automaticky vznikne geniální dílo, ani tentokrát nedošla naplnění. Nahrávka působí příliš roztříštěně a dojíždí hlavně na nemastné-neslané výkony obou organizátorů téhle hiphopové jam session; oni sami jsou její největší slabinou, podrážející nohy většině hvězdných aktérů. Jejich old-schoolové beaty a funkovými samply prorostlá produkce jsou povýtce průměrné, mechanické, fádní; chybí tu větší odvaha i promyšlenost. Někteří z hostů zazáří, jiní v jejich stínu až příliš rychle pohasínají, mnozí ani nebliknou. Koncept, který na papíře vypadá jako ten nejlepší nápad na světě, může v reálu přinést třeba jen zklamání a přeplácanou nudu.

Přesto si album The Spirit of Apollo nezaslouží jednoznačný odsudek: je tu několik míst, která stojí za to slyšet. V nejbizarnější, dráždivé Spacious Thoughts fantasticky hřmí Tom Waits (jako by se rozpomínal na svou někdejší „hudbu kostí" a beatboxové experimenty z alba Real Gone) mezi frázováním a abstraktními rýmy Kool Keithe. Spolupráce Kanye Westa a Santogold v Gifted dala vzniknout chytlavému vesmírnému elektropopu, zatímco vrcholná Whachadoin´ potvrzuje, že londýnská dračice s tamilskými kořeny M.I.A. je právem galaktickou princeznou současné klubové scény.

Cesta afro-samuraje

Ve dvou ze zdařilejších kousků výše zmíněného alba hostuje i někdejší „think tank" hiphopové smečky Wu-Tang Clan, jehož působení v této dekádě lze označit za střídavě úspěšný boj o vlastní identitu. Robert Diggs aka RZA, který se občas rád převléká za své sexistické alter ego Bobby Digital, skutečně nezahálí: jeho novinkou je hudba k druhé řadě úspěšného animovaného televizního seriálu Afro Samurai Ressurection.

Bohužel, éru Diggsových mistrovských soundtracků (kongeniální stopa k Jarmuschovu snímku Ghost Dog-cesta samuraje, invenční mix k Tarantinovu diptychu Kill Bill i muzika k první sérii Afro samuraje) už pravděpodobně vzala voda: nahrávka proti svému předchůdci nepřináší vůbec nic nového, působí trochu unaveně a většinu času se topí v prostřednosti. Možná, že chyběla ta správná koncentrace - mistrovy aktivity momentálně zahrnují kromě obchodnických a producentských povinností i režii kung-fu snímku Muž se železnou pěstí, který připravuje pod dohledem svých mentorů Eliho Rotha a Quentina Tarantina.

TIP TÝDNE:

Lily Allen: It´s Not Me, It´s You (Capitol)
Novinka britské popové písničkářky je zábavná, chytlavě taneční, ohromuje skvělým  zvukem. Takže jí odpustíte i to, že na ní malá Lily vlastně nemá moc co říct a navíc dokonale odráží mediální kult mladých povrchních celebrit, které si pletou odvahu se sebestředností.

ODPAD TÝDNE:

Hoobastank: For(n)ever (Island)
Křečovitou slovní hříčkou v názvu počínaje a zoufale předvídatelnou stavbou všech skladeb konče, tohle je úmorné album (stále ještě) mladé rockové kapely, která se už měla dávno rozpadnout.