Labyrint frankofonních vášní, přívalová vlna a diagnóza

Dnešní monotematičtěji pojatý díl se zaměřuje výhradně na kytarovou hudbu. Všechny tři níže popisované nahrávky jsou ovšem zvukově odlišné (extrémní lo-fi, brilantně propracovaný pop, dutá stadionová pompa), dvě z nich navíc výrazně ovlivnilo prostředí, ve kterém vznikly.

Plážový noise mladíka jménem Wavves prozrazuje jeho kalifornské kořeny, zatímco montrealští Malajube kloubí lehce homoerotický pop-rock s quebeckou katolickou tradicí. A britsko-švédští Razorlight? Ti si svou tragikomicky přepjatou novinkou jasně řekli o lůžkový pokoj na oddělení neuróz.

Frankofonní muzikanti sice leží v rámci mapy současné hudby tak trochu na okraji, quebecká indie-rocková kapela Malajube ale patří k těm, které si už vydobyly své místo na slunci. Tři roky po přelomovém albu Trompe l´oeil (2006) se skupina vrací s novinkou, která povahu jejich písní shrnuje už v názvu: jejich sofistikovaný kytarový power-pop je plný invenčních zákrut a pozornost škádlících odboček. Vedle strhujících sborových vokálů a zručného zacházení s proměnlivou strukturou skladeb si montrealský kvartet osvojil i schopnost efektivní instrumentace. Burleskní piáno a vtipné změny temp i nálad v singlu Porté Disparu jsou toho nejlepším důkazem.

Ve videoklipu k této písni se členové skupiny navlékli do obleků v pastelových barvách a v jakési vile se spolu s poněkud nesourodou skupinkou hostů (plukovník, femme fatale, muž s obřím knírem, tlustá dáma, žokej) oddávají zlomyslným akcím - nošením mrtvé slepice počínaje, inzultací holí na kriket konče. Některým může tato dovádivá píseň/video posloužit k dobré zábavě, jiným třeba k potvrzení jejich sexuální orientace.

Porté Disparu

„Jsem zmizelá brána," zpívá tu trefně frontman a výhradní skladatel Julien Mineau - jak totiž do chytlavého labyrintu téhle desky jednou vstoupíte, v(ý)chod budete hledat jen těžko. Častá žánrová prolnutí uvnitř jediné písně, nečekané mezihry a dovětky, žoviální motivy přecházející v hutná grandiózní témata, to je, oč tu běží. Navíc i v senzitivnějších a pochmurnějších číslech (existenciální 333, zlověstné finále Christobald) zůstává místo pro lehkost a náznakový humor. Je dobré, když si deska, jejímž dominantním námětem je funkce katolické tradice v bilinguální quebecké společnosti (sacrebleu!), zachovává tolik nadhledu a hudební hravosti.