Manželský had, nanicovatý rock a hříšnice Tori

O debutu Heartcore, pocházejícím z manželské dílny  švédského páru Wildbirds & Peacedrums, jsme loni na stránkách Týdne pěli jen samou chválu a nejinak tomu bude v případě jejich znamenité novinky The Snake. V tipech pak stručně porovnáme aktuální desky Manic Street Preachers (slušný návrat do teritoria), Tori Amos (mile dekadentní uštknutí) a Green Day (otrava) .

Loňská prvotina Heartcore nonkonformního švédského dua, jež tvoří absolventi Göteborské akademie Andreas Werliin a Miriam Wallentinová, představovala vítané osvěžení tuzemské fádní distribuce (vydal Starcastic). Titul desky se k hudbě na ní obsažené velmi hodil: oba muzikanti na ploše dvanácti písní dokazovali, kolik čistých emocí se dá vydestilovat z úsporné hry na bicí a mimořádně ohebného hlasu.

Ať už skladby stylově směřovaly k alternativnímu popu, jazzu, spirituálnímu folku, extatickému soulu či pohanskému blues, vždy vyznívaly melodicky plně a vzdušně. Wallentinové suverénní a přitom zanícený projev v kombinaci s Werliinovým nápaditým perkusivním doprovodem zbrušoval formát písně na samou podstatu. Klíčem k albu však nebyla jeho strohá estetika, nýbrž instinktivní plavba důvtipně organizovaným prostorem.

„Srdeční záležitostí" je i jejich nová deska The Snake: bubenický rétor Werliin na ní spolu s mimořádně disponovanou zpěvačkou Wallentinovou vykročil k novým horizontům. Jejich intuitivní ekvilibristika v rozpětí od hudby primitivních národů přes jazzový improvising až po mongolské inspirace (So Soft So Pink) jako by ještě víc než předtím rostla z touhy dělat muziku svobodnou a vitální, nikoli sterilně perfektní. Žádný exhibicionismus, jen erupce talentu a zdravě sebevědomého přístupu k hudební materii.

Skladby, využívající tentokrát kromě bicích ještě skromné doteky kláves a baterii exotických perkusí, tu nikdy nezní přeplácaně ani nedodělaně: Wallentinové cituplný vokál (asociující tu Janis Joplin či Ninu Simone a onde třeba Björk, Joannu Newsom nebo PJ Harvey) se vine rytmickými strukturami přirozeně jako klikatý vzor po těle zmije obecné. A přitom to jsou všechno vlastně dechberoucí popové písničky, jimž dodávají prvky volné improvizace tu správnou náladu a dynamiku. Pokud manželství těchhle dvou severských talentů klape a pulsuje tak jako jejich hudba, pak musí být doma v Göteborgu skutečně veselo.

Wildbirds & Peacedrums s úspěchem zahráli loni v létě v Praze a Domažlicích v rámci tradičního Bohemia Jazz festivalu. Pokud jste chyběli, poslechněte si alespoň živé provedení skladby My Heart z aktuálního alba The Snake. „Jsem ztracená bez tvého rytmu", zpívá tu půvabná Mariam v jednom z altánů v nejmenovaném londýnském parku. Skoro se tomu nechce věřit - posuďte ZDE. 

Tip(y) týdne:

Manic Street Preachers: Journal For Plague Lovers (Columbia)
Na nejsolidnějším albu slavných velšských rockerů za poslední léta má lví podíl producent Steve Albini. Deska, tematicky navazující na stěžejní počin kapely The Holy Bible (1994),  obsahuje vedle „kontroverzního" obalu i texty, které pocházejí z dílny kytaristy a bývalého člena Richeyho Edwardse, který před čtrnácti lety záhadně zmizel.

Tori Amos: Abnormally Attracted To Sin (Universal Republic)
Rozmáchlá (17 skladeb) novinka excentrické klavíristky a písničkářky přináší dávku poutavého baladismu,  kde se dekadence potkává s mysticky podbarveným patosem. Škoda jen, že jinak vcelku atraktivní „ambientní kabaret", na němž si Tori Amos tentokrát vystačí s jedinou identitou, srážejí k průměru poněkud fádní aranže.

Zklamání týdne:

Green Day: 21st Century Breakdown (Reprise/Warner Music)
Nový koncepční opus o třech dějstvích je o poznání pompéznější a politicky dutější než předchozí úspěšný titul American Idiot. Nanicovaté rockové divadlo s chudičkou narativní linkou zní přes svou eklektičnost neuvěřitelně staticky. Nečekejte žádné zlomové dílo, tady vládne jalovost a špatně skrývaná rutina.