Smrt vetřelců, síla improvizace a hněv ovcí

Invence je veličina vrtkavá. Někomu vydrží celé dekády, jinému dojde po první desce. Kapela The Prodigy nepatří ani do jedné z kategorií: má za sebou výtečná alba z devadesátých let, kdy svým frenetickým mixem ravu, hardcoru, breakbeatu, industrialu a techna určovala (spolu s Chemical Brothers, Propellerheads nebo Bentley Rhythm Ace) vývoj na tzv. bigbeatové scéně. Jak si ale stojí dnes?

Britští pionýři ravu jako by svou aktuální deskou Invaders Must Die chtěli potvrdit skeptický názor, že jejich hudba patří výhradně a neodmyslitelně do 90. let minulého století. Zápas o dobovou relevanci momentálně nesvádějí jen oni, ovšem málokdo do něj vkládá tolik okázalého úsilí.

Rebelská image elektronických freaků kálejících na autority už dnes působí krapet omšele a to samé do značné míry platí o hudbě na Invaders. The Prodigy na albu průběžně rekapitulují postupy, které si v dobách největší kreativity úspěšně osvojili a na svém vrcholném opusu The Fat of the Land (1997) dovedli k dokonalosti - ravovou euforii, oldschoolové zlámané rytmy, syntezátorové běhy, hutné basové linky i punkově vyznívající vokální samply.

Jenže pánové jako by si v roce Devět nového milénia pletli křečovitou vzdorovitost s energičností. Stadionový breakbeat s několika svěžími místy (singl Omen, emblematické retro Take Me To The Hospital) trpí jalovými rockovými rify a přeplácanou produkcí, pročež nejpozději ve třetině alba začne připomínat nerozlišitelnou digitální šmouhu; místo opojného deliria se tak občas dostavují spíš pocity únavy či lehce nezáměrného pobavení.

Invaders je album hlučné, přiměřeně maniakální, místy poutavé - ale je to víc dřina než zábava. Pro Liama Howletta na prahu čtyřicítky i pro oddaného posluchače.

Úvodní teze o trvanlivosti invence se dá v nejlepším smyslu slova aplikovat na významného finského elektronika, který tvoří polovinu noisového dua Pan sonic. Trpělivý obráběč zvuku Mika Vainio se loni pod svou lakonickou přezdívkou Ø (čti: ohm) připomněl zdařilým sólovým titulem Oleva (recenzovali jsme jej loni v tištěném Týdnu), ladně se pohybujícím na území minimalistické elektroniky. Doba před dvaceti lety, kdy Mika spolu s Ilpo Väisänenem zaváděl sondu do žaludku kolegy Samiho Sala, aby si poslechl spontánní hudbu břišních stěn, už sice definitivně minula, nicméně jeho přirozené hledačství čas nijak neobrousil.

Nyní přichází Vainio s albem Trahnie, na němž možná trochu nečekaně spojil síly a argentinským saxofonistou a jazzovým improvizátorem Luciem Capecem. Jde tady vlastně o neobyčejně plodné improvizované setkání dvou odlišných - zvukových i geografických - tradic: oba vizionáři, nyní trvale usazení v Berlíně, spolu nicméně sdílejí vášeň pro detail a touhu posouvat hranice abstraktní hudby do neprobádaných končin. Občas je rukopis obou pánů dobře čitelný, jindy je skoro nemožné rozeznat, kdo má které dílčí zvuky skutečně na svědomí: jako by se každý z nich svými prostředky snažil přiblížit přirozenému zvuku toho druhého.

Vainio si zahrává s mikrobeaty i hlukovými zdmi a občas dokonce sáhne po elektrické kytaře, zatímco Capece profukuje a preparuje svůj sopránsaxofon a basklarinet a blíží se střídavě k hranicím noisu i dráždivému tichu. Album nazvané Trahnie, které právě vydává respektovaný label Mego, se nahrávalo v průběhu dvou let a výsledek je delikátní i extrémní současně; takhle napínavý a zároveň disciplinovaný dialog se ani na poli experimentální hudby nevidí zas tak často.

Mr. Oizo: Lambs Anger (Ed Banger)
Novinka francouzského producenta Quentina Dupieuxe má půvabný buňuelovský obal a neméně chytlavý sound. Nečekejte ale žádné experimenty, spíš taneční retro: tohle je hudební ekvivalent ztřeštěné noční party, jejíž parket zčásti zalidňují fanoušci sci-fi. Od funku k jazzu, od hip hopu k osmdesátkovému elektru a housu, vše za dohledu sampleru a notáře.

V.A.: Dark Was The Night (4AD)
Kolekce, složená výhradně z písní hvězd současné indie-rockové a folkové scény, částečně rehabilituje pojem "charitativní dvojalbum". Deska o 31 skladbách (od Sufjana Stevense přes Arcade Fire a Spoon až po The Decemberists), zaštítěná organizací Red Hot, která bojuje proti AIDS prostředky popkultury, má dvě vady: chybí jí odvážnější dramaturgie a ve větších dávkách pro svou žánrovou a zvukovou monotónnost může začít iritovat.