Strhující mise Spidermana prstenů, rock z Keni a nonsens

Dan Deacon na svém předloňském debutu Spiderman of the Rings zaujal mimo jiné kombinací skladatelské zručnosti, odzbrojujícího dětského nadšení a smyslu pro komiksovou nadsázku. Jeho druhé, právě vycházející album Bromst patří k největším hudebním událostem posledních měsíců. 

Absolvent elektroakustické a počítačové kompozice na newyorské Purchase College, koncertní druh Crystal Castles, Yoko Ono či Matmos, dětsky zuřivý performer, neformální lídr baltimorské undergroundové komunity Future Shock - to všechno je Dan Deacon.

Tělnatý excentrik s pleškou, gigantickými brýlemi a křiklavou teplákovou soupravou působí jako absurdní homeless nového milénia a jeho pověstné koncerty připomínají svou maniakální energií běsnění malého dítěte. Dan Deacon, jeden z objevů roku 2007 i předloni v Praze předvedl něco stěží zapomenutelného: cosi mezi novodobou taneční ceremonií a silvestrovským vydáním Studia Kamarád. To už ale v roce devět neplatí - mistr už není sám sobě orchestrem a občas dokonce vystupuje se čtrnáctičlennou kapelou.

Rituál vyrůstající z chaosu

Baltimorský elektronický věrozvěst na novince Bromst sice chrastí hračkami, kterých jsme se už trochu nabažili, nicméně výsledek je zejména pro svou zvláštní kombinaci spontaneity a preciznosti zcela odzbrojující. Extáze jako by se zde rodila spíš z důrazu na detail než z kolektivní euforie.

Nečekejte žádné analogové omalovánky, tohle je vysoká škola psychedelického popu, v níž se vášeň pro osmibitové samohrajky prolíná s nečekanými etno vlivy (jediná čistě vokální skladba Wet Wings, kmenový hymnus Of the Mountains) a kde z dokonale řízeného chaosu vyrůstá rituál.

Poslech téhle více jak hodinové košaté desky připomíná návštěvu cirkusového stanu, ve kterém se odehrává prvotřídní akrobacie na pohled trochu nemotorného kompozičního artisty (Baltihorse) a kde nálada průběžně osciluje mezi bláznivou předškolní besídkou a až vánoční obřadností.

Epileptický ohňostroj mnohonásobně vrstvených/zkreslených vokálů, rytmy ohlížející se po průkopníkovi minimalismu Stevu Reichovi a melodické samply tu jsou obohaceny o nepočitatelné klavírní běhy a poprvé také o masivní baterie perkusí (marimby, zvonkohry, xylofony, zvonce), jež nahrávce dodávají velmi organický rozměr. Zvuk je plastičtější a bohatší než dřív; už se netlačíme těsně na autorova propocená záda, ale dýcháme ve volnějším prostoru. Promyšlená vyšinutost alba Bromst však není laciným trikem ani schválností; naopak je dílem vřelé, srdečné posedlosti. Slovy bratří Coenů z filmu Big Lebowski: „Tady de vo člověka".