Taktika špíny, useklé ruce a sv. Valentýn na Ostrovech

Na jakou hudbu zaměřit svou pozornost v nadcházejícím týdnu? Dnes doporučujeme osvobodivé a sebereflexivní máčení ve špíně světa a také pražský koncert jedné z nejlepších kytarových kapel současnosti.

V tipech pak narazíte na dvě kvalitativně odlišné tváře indie-rockového písničkářství, v nichž svádí pomyslný souboj mladá novozélandská krev s unaveným mužem, kterého už nevedou hlasy.

Mizérie protéká světem jako řeka, říkává občas Tom Waits. Zhudebnění a průběžné cizelování tohoto pravdivého životního poznání jako by si vzalo dlouhodobě na starost americké hiphopové duo Dälek, jehož avantgardní přístup k žánru patřil v poslední dekádě k tomu nejinovativnějšímu, co se v alternativní hudbě událo. Na své aktuální desce Gutter Tactics nám dvojice experimentátorů, která během posledních dvou let dvakrát navštívila i Českou republiku, uštědřuje další depresivní knokaut, jehož síla se blíží účinkům pancéřové pěsti.

Přímočaré valivé beaty DJ Octopuse a Dälekův monotónní, a přece naléhavý rap jsou - oproti předchozímu vrcholnému albu Abandoned Language - obaleny zas o něco masivnější zvukovou hmotou, složenou z organizované změti hlukových samplů, ruchů a zašpiněných melodických motivů. Noirovou, paranoidní atmosféru umocňují tradičně angažované a deziluzivní texty, jejichž hlavními motivy jsou opět rasismus, chudoba, víra či útlak politickým systémem. Temná poezie ulice, sumarizující a pranýřující většinu chorobných sklonů člověka.

Dälek nahráli postindustriální noisový soundtrack k ponuré dystopii dneška, a i tentokrát je v tom něco surrealistického a zcela přirozeného zároveň. Vedle monumentálních opusů - jako jsou asi nejlepší Street Diction nebo osmiminutová, afroamerickému aktivistovi zabitému Ku-Klux-Klanem věnovaná Who Medgar Evers Was - se ovšem ke konci desky dostane i na kontemplativnější kusy (2012 - The Pillage).  Co do stylu se tu už sice neobjevuje Amerika, avšak řečeno s názvem poslední skladby alba, stereotyp Dälek je tak atypický, nekompromisní a emotivně stimulující, že tahle výhrada jde nakonec stranou. Svět je stoka, naší taktikou by ale měla zůstat snaha do ní nezabřednout.  

Koncertní tip týdne: kanadští Islands na Valentýna v klubu 007!

Pokud bychom se pokusili nakreslit mapu současné kanadské kytarové scény, vypadala by nejspíš jako nepřehledný diagram vzájemně personálně prostoupených kapel, které zaznamenávají čím dál výraznější mezinárodní ohlas.

Montrealskému sextetu Islands, které v sobotu 14. února poprvé zahraje v Česku, náleží v tomto pomyslném grafu místo z nejpřednějších. Jejich výbušný debut Return to the Sea (2006) byl zvukovou extází, v níž se vlny rockových a countryových kytar potkávaly s nekonvenční instrumentací a tanečními prvky kalypsa či dancehallu.

Kanadský fenomén jakési přirozené jednoty, vzájemné provázanosti kapel (vzpomeňme tzv. superskupiny New Pornographers nebo Broken Social Scene) a přátelského přístupu k potenciální konkurenci se odrazil v hostování členů tamních souborů Wolf Parade a čím dál slavnějších Arcade Fire. Eruptivní materiál (vrcholné skladby Swans a Volcanoes), jemuž vévodil obal se slavnou malbou německého romantického autora Caspara Davida Friedricha Ledové moře, loni našel své dekadentnější pokračování v ambiciózní kolekci The Arm's Way. Na ní se Islands prezentují jako mistři dvojlomnosti: jejich písně vás okamžitě absorbují do sebe, aby vám následně svým kaskádovitým stylem začaly klást překážky. Neustále se v nich něco děje, za každým rohem tu čeká překvapení. Hudba jako členitý ostrov, jako řeka složená ze slepých ramen; hymnická, zpěvná, prodchnutá makabrózním patosem.

Jde tu o nebývalé kompoziční mistrovství nebo o pouhou precizně vyvedenou schválnost? The Arm's Way je indie-rockový melodram plný úhybných manévrů, jež ale vždy slouží zřetelnému smyslu. Frontman skupiny Islands, šestadvacetiletý Kanaďan Nicholas Thorburn, jehož emotivní vokál místy přechází v ječivě patetickou manýru, je vůbec pozoruhodnou bytostí: vydat tři dobrá alba během jednoho roku, navíc ve třech různých sestavách, to už je husarský kousek. Nejprve loni navázal zmíněnou druhou deskou na úspěšný debut své domovské kapely, následně sklidil tradiční směs ovací a mírného nepochopení s eponymním retro-debutem skupiny Human Highway a na podzim přišel s bezejmenným opusem svého aktuálního projektu Reefer, který je plodem jeho tropické spolupráce s losangleským hiphopovým producentem jménem Daddy Kev.

Takhle nějak to vypadá, když se velký talent pojí s hyperaktivitou a bláhovou domněnkou, že svět si lze podmanit. Řekl bych, že o tomhle mladíkovi ještě uslyšíme. Příští sobotu je k tomu dobrá první příležitost.