Taneční blitzkrieg, síla úsečnosti a metalové červí díry

Novinky dvou významných amerických kapel současnosti nám mohou sloužit coby důkazní materiál pro tvrzení, že zprvu striktně punkové formace mohou časem spokojeně dovádět na mainstreamovém kolbišti. Zatímco newyorští Yeah Yeah Yeahs během tohoto desetiletí urazili cestu od syrového punku až k líbivému tanečnímu eklekticismu, portlandské trio The Thermals se z garážové skupiny vyvinulo v power-popovou senzaci.

Když v roce 2001 trojice vydala trojice Yeah Yeah Yeahs své eponymní EP, okamžitě stanula - spolu s talentovanými hochy z The Strokes - v čele revivalu garážového rocku. YYY svou neopracovanou hudbou, těžící jak z rockového odkazu šedesátých let, tak i z novovlnného hnutí let sedmdesátých, dokonale zachytili náladu počátku milénia.

Odpovědí na rozklad taneční scény byla kytarová vlna, jejíž původci nevsadili na novátorství, ale začali se hromadně zhlížet v hudbě minulosti. Svérázná tvorba Yeahs, plná existenciální trýzně a hrdého rebelantství, znamenala po volném pádu kultury DJs závan nebývalé autenticity. Jejich dlouhohrající debut Fever To Tell (2003) pak přinesl vpravdě neodolatelný recept: souhru syrového zvuku a silných popových melodií, maniakální zpěv frontmanky Karen O, jejíž exotický zjev (matka je Korejka, otec Polák) a divoké módní kreace z ní záhy učinili sexuální ikonu a hlavně mistrovství písňové formy, projevující se v punkových metelicích i artistněji pojatých baladách.

Součástí kouzla téhle skupiny vždy byla nutkavá potřeba neustále proměňovat svůj zvuk, a zároveň její schopnost nezpůsobit posluchačům těmito ambicemi vážnější frustraci. Následující opus Show Your Bones (2006), původně zamýšlený jako sólový projekt zpěvačky Karen, sice vznikal v poměrně napjaté atmosféře uvnitř kolektivu, na výsledku to ale nebylo znát. Časový odstup jasně ukázal, že tato o poznání zklidněnější kolekce, disponující organickým, takřka akustickým soundem, patří mezi nejméně doceněná alba své doby. Proti nekompromisnosti debutu zní "Kosti" skoro jako relaxační hudba, ale trojici se tu podařilo díky vložené invenci dosáhnout ideálního poměru mezi rockovým běsněním a popovou přístupností.

Částečnou protiváhu této eleganci nabídli Yeah Yeah Yeahs o rok později svým EP Is Is, na němž se nacházelo pět skladeb, napsaných během turné k debutu a prověřených léty koncertování. Výtečné minialbum bylo důkazem jejich skladatelského potenciálu i naprosté elastičnosti - suverénní manévrování mezi vkusnými hymnickými ploužáky a energickou rockovou bombardáží navíc umožňuje lépe vstřebat a pochopit další veletoč, pro který se YYY rozhodli na své novince It´s Blitz!

Zatímco dříve se jejich záliba v mainstreamových postupech projevovala v rovině hravé koketérie, tady už trio naplno přitkává taneční přímočarosti a eklektickým požadavkům doby. Přestože se tu newyorským bijcům podařila vzácná věc - znít zcela nečekaně a povědomě zároveň (singl Zero, strhující Dull Life) - takřka nekritický jásot zahraničních recenzentů nad touto nahrávkou se mi jeví být poněkud přemrštěnou reakcí. Rozhodně nelze přeslechnout, že YYY působí v elektroničtějším kabátě občas těžkopádně až bezzubě (Soft Shock, Shame and Fortune).

Skutečným trumfem tu tentokrát není melodická invence, nýbrž osoba v pozadí: producentský génius David Sitek, kytarista brooklynských art-rockerů TV on the Radio. Právě jeho šestý smysl pro zvukovou plnost, koncíznost a atraktivitu dodává téhle desce lesk popového spektáklu, jehož účinky ostatně budeme moci zakusit 1. 7. v pražském klubu Roxy.

Ne že bychom to neviděli už dřív, ale teď je to nad slunce jasné: americké pop-punkové trio The Thermals patří mezi nejvitálnější kytarové kapely, jaké se v našem retro prostoru v posledních letech vyskytly. Na předchozí album The Body, The Blood, The Machine, jež ilustrovalo svět pod kuratelou křesťanské teokracie, skupina volně navazuje další (kvazi)koncepční nahrávkou. Písně na aktuálním čtvrtém albu Now We Can See jsou opět zpívány převážně v královském "my", ovšem v minulém čase, jako by z perspektivy zemřelých. Tohle je jedna z velkých zbraní svaté portlandské trojice: brát si do pusy velká témata a neumazat se patosem, jít v nasazení až na krev a přitom psát jednoduché, leč nesmírně efektivní melodie.

Úspornost a taktický přístup k punk/rockové materii v kombinaci s popovými ambicemi a naléhavým vokálem frontmana Harrise je činí neodolatelnými (titulní singl s hlaholivým bezeslovným refrénem nebo znamenitá We were sick).

Když k tomu připočteme důmyslné zacházení s opakováním motivů i rytmů a především neoddiskutovatelný fakt, že Thermals dali punkovému světu čtvrtý akord (f moll) , není dále o čem polemizovat. Tahle úsečná, jen zdánlivě lehkomyslná a ve své strohosti zcela naplňující muzika si rozhodně zaslouží naši pozornost.

Tip týdne:
Mastodon: Crack The Skye (Reprise)
Čtvrté album heavy metalové úderky je programově mystickou nahrávkou a carském Rusku. Klid: ať už tady jde o astrální cestování, červí díry nebo vraždu Rasputina, Mastodon dělají především ( i v rámci desetiminutových kompozic) chytrou dynamickou hudbu, z níž se vám protočí panenky.

Odpad týdne:
Mono: Hymn To The Immortal Wind (Day After)
V našich končinách absurdně přeceňovaná deska japonské post-rockové čtveřice je důkazem jisté dýchavičnosti tohoto žánru a zejména tvůrčí metody kapely Mono. Poslouchat, jen pokud vás zajímá, jak se kdysi nadějná formace topí v kališti nepatřičného sentimentu a orchestrální nudy.