Lou Fanánek Hagen
Jak se Třemi sestrami málem zpíval Karel Gott

Příští měsíc oslaví jednapadesáté narozeniny. Na turné se svou kapelou Tři sestry, s níž v rámci Radegast Tour 2017 objede do září celou zemi. Lou Fanánek Hagen v rozhovoru pro nové vydání časopisu TÝDEN vypráví, kdy je ochoten pít s fanoušky, na kterých koncertech se šetří, proč nerad nahrává nové desky i o tom, jak díky textu pro Karla Gotta Země vstává de facto získal Českého slavíka.

Když jsme si domlouvali rozhovor, volal jsem vám v deset hodin večer, protože jsem si říkal, že punkáč Fanánek v tuhle dobu ještě nespí. Nezvedl jste to. A mně došlo, že vám loni bylo padesát. Stává se vám častěji, že ve vás lidé stále vidí toho pankáče a kaliče z devadesátých let?

Já jsem ten telefon neslyšel. Asi jsem byl venku na šlůčku, protože pěstujeme a hulíme, aby nám bylo lépe. Takže jsem byl spíš zmámenej. Fakt ale je, že kolem desáté chodím spát. Jinak mi ale nikdo nevyčítá, že už nejsem punkáč, protože jsem dělal ideové chyby od začátku. Už v roce 1992 jsem napsal text pro Pavla Vítka, čímž jsem dal rovnou najevo, že nebudu dogmatický pankáč. Čili jsem spoustu lidí "zradil", přestali se mnou sedět v hospodě. Ale to je dobře, ať si myslí, co chtějí. Já nesnáším autority a autoritou je pro mě i příslušnost k nějakému hnutí. Takže myslím, že se nikdo nediví. Léta dělám muzikály s Michalem Davidem a jsem úplně spokojenej. No, a se Sestrama vypadají koncerty jako vždycky. Občas se ožereme, občas míň, ale furt se z toho valí energie.

Spíše mě zajímalo, jestli od vás fanoušci i po vaší padesátce stále chtějí, abyste s nimi vypil sedm piv a jednu zelenou, jak si představují, že to děláte běžně, a nevyčítají vám pak, když odmítnete.

To se stává. Já ale dřív býval v tomhle smyslu možná i protivnější. Prostě když mi to nesedlo, tak to nejde. To nejde na baterky. Na baterky může člověk zazpívat, aby to nějak vypadalo. Bystrej posluchač ani nepozná rozdíl mezi prvním a posledním koncertem, když už jsme rozkalený. To musí být fajnšmekr, který s námi jezdí a pozná, že jsme se třeba trochu šetřili. Když je to první koncert ze tří za sebou, tak tomu třeba dáme míň. Poznat to ale v podstatě nejde. Při posledním koncertu jen můžu víc řvát, kluci si můžou dát víc drinků, můžeme se úplně zničit. Pak jsme i ochotní dát si sem tam s někým panáka. Ale když už jsem šel s někým na těch sedm piv a zelenou, měl jsem z toho spíš průšvihy. Když přijde třeba osmnáctej fanoušek, že si chce dát panáka, tak umělec padne a je to na hovno. Lidi se zklamaně rozejdou a umělec nemůže druhý den zpívat. V roce 1996 jsem to takhle na začátku přepálil se Sahulou. Ten pak skoro nemohl hrát a já po druhé písničce spadnul mezi lidi, vyškrábal se na pódium, tam jsem usnul a druhej den nevěděl, co se dělo. Prý na nás házeli kamení a vyhnali nás z pódia.

Stává se vám častěji, že koncert tak nějak odehrajete pro formu, ale vlastně vás to moc nebaví?

Teď ne. Protože jsem v takovém příjemném důchodu, nedělám si překážky a nechávám to přirozeně plynout. Takže skoro všude spím. Tím, že teď žiju v Krkonoších, tak i když je koncert třeba jen padesát kilometrů od domova, tak než abych trpěl, pil vodu a přehrával, jak mě koncert baví, nechám si tam od agentury zařídit přespání. Dám si třeba pět piv a už je to jiný. Ten pocit, že můžu, že nemusím být úplně čistej, abych mohl řídit, je fajn. Když po koncertě musíš jet domů, jsi střízlivej a už během písniček přemýšlíš, co tě čeká při cestě zpět. Pro výkon to jsou zbytečný myšlenky. Alkohol to uvolní a věnuješ se koncertu naplno. Lidi to spojí. Vytvoří se oblouk z muziky a piva a svět je aspoň na koncertech ještě v pořádku. Já už sice nekouřím, ale nevadí mi, když lidi pod pódiem kouří. Občas se někdo postrká, ale jsou to přirozený věci. Jako když jsem já chodil na zábavy.

Tři sestry jsou pro vás dnes hlavně dobrý byznys. Bavíte se při tom ještě?

Jo, bavíme se tím dobře. Teď jsme přidali nějaké kluby a místa, kde to máme rádi. Není to moc o penězích, protože se tam vejde málo lidí nebo jich třeba ani moc nepřijde. Tu a tam jsou to ale skvělý koncerty. Byli jsme třeba na Marijánce u Stříbrné Skalice. Máme to tam oblíbené, jezdíme tam léta letoucí. Přišlo méně lidí, asi dvě stě. Z toho jsme polovinu znali aspoň od vidění. Nevydělá se nic, ale ožereme se, zabékáme a je to příjemný.