Třináctého února oslavil písničkář Jiří Dědeček své šedesátiny. Znovu mu vyšlo první album Zabili trafikantku se záznamem vystoupení v divadle Semafor z března roku 1989 a 18. února v pražské Malostranské besedě vystoupí společně s hosty: poblahopřát a zazpívat mu přijde nejen dcera Viktorie, ale i dlouholetí kolegové Jan Burian a Petr Skoumal. Narozeninovou akci nazval s ironií sobě vlastní: Velekoncert k šedesátinám.
V době, kdy vzniklo vaše nyní znovu vydané album Zabili trafikantku, vrcholil i u nás proces zvaný perestrojka a už zde panovalo určité uvolnění. Mělo vliv na to, které skladby jste na ten nahrávaný koncert zařadil? Nebo jste tehdy nějaké ostřejší nezahrál?
Které ostřejší? Myslím, že ostřejší píseň než třeba Doznání jsem ani neměl. Nebo verš "Zas jede někdo do kytek a někdo do lapáku" z Blues pro sirény... To bych s vámi polemizoval, já ani ostřejší nemám, než jsou tyto.
A jak probíhal výběr? Bylo to jen na vás, nebo do toho někdo cenzurně zasahoval?
Výběr neprobíhal nijak, to jsou prostě písničky, které vznikaly od let sedmdesátých přes osmdesátá léta. Nahrál se koncert v Semaforu a nepatrně se sestříhal, to bylo všechno. Že bych přemýšlel o tom, co tam budu hrát a vybíral, to určitě ne.
Jak vzpomínáte na tu dobu? Spousta lidí dnes říká, že už cítili, že "to musí brzo prasknout". Vy jste byl tehdy optimista nebo skeptik?
Už od roku 1988, Palachova týdne a prvních manifestací v ulicích, které byly tak rok a půl, možná dva roky před listopadem 1989, už jsem věděl, že má režim na kahánku. Ale "mít na kahánku" mohlo ještě klidně trvat 5 let. Nicméně už byli slabí. Policajti už nezvládali to, co dřív. Oběhat všechny akce, všechno nahrát, pozavírat všechny lidi... Takže jsem to možná spíš nějak tušil, o něco málo dřív než ostatní. A když pustili z vězení Václava Havla a byl u nás s Olgou na večeři, už jsem si říkal, že je to dobrý.
Byli jste přátelé?
Tak trošku. Jistě měl mnohem bližší okruh přátel, než jsem byl já, ale dá se to tak říci. Ostatně dal jsem mu postel (smích), to přece něco znamená... Při té večeři mi povídá: "Já ti, čoveče, nemám na čem spát. Jak jsem se vrátil z toho kriminálu, potřebuju jednolůžko, abych se vyspal." Měl jsem tam takovou válendu, tak jsem mu ji daroval.
A zanedlouho už jste zpíval Už jde rudoch od válu a Vraťte mi nepřítele.
To je pravda, to mi lidé dodnes připomínají
Jak to s odstupem vnímáte?
Jako ztrátu jasnovideckých schopností (smích). Hluboce jsem se mýlil. A vzniklo to vlastně náhodou, trochu z legrace. Písničkáři jezdili s Václavem Havlem po republice a dělali osvětu, aby lidé vůbec věděli, co to je Občanské fórum. Já jsem byl vybrán na cestu do jižních Čech a než jsme vyrazili, tak mi říkal: "Prosím tě, nemáš něco nového? Pořád jen Blues pro slušný lidi - chtělo by to něco současného, kde se reflektuje doba." A já jsem nic neměl, tak jsem rychle napsal Už jde rudoch od válu. A pak už jsem to musel hrát na tribunách všude.
Mám osobní vzpomínku, že jsem hovořil s jedním důstojníkem, majorem, kterému nevadil ten sarkasmus vůči moci, ale vadilo mu to, že píseň Vraťte mi nepřítele končí vulgarismem. Setkal jste se s tím také?
Takových lidí bylo hodně. Dneska by to už nikoho nepřekvapilo, ale tenkrát to byla pořád ještě doba jisté prudérnosti. A taky soudruh Hrabovský, který dělal tu reportáž z Letné, ji udělal tak, jak byl zvyklý z prvomájových průvodů. Kamera mě zabrala v první sloce, potom Hrabovský dělal rozhovor s někým v davu, a pak se kamera vrátila k poslední sloce s pointou "Vraťte mi nepřítele a jděte do prdele". Čili to najednou vypadalo, že je to sprostá píseň. Ale ona není, je to politický nářek nad zpackaným životem. Nebyl sám, ten váš major, těch lidí bylo hodně, kteří byli šokováni a útočili na mě. Nějaká hodná paní profesorka z Filozofické fakulty mi napsala, že jsem poplival jejich sametovou revoluci a ať se okamžitě omluvím národu.
Mrzelo vás to?
Ano. Ale pro mě bylo důležité, že se mě zastali tři významní lidé v Občanském fóru. Když jsem tam potom přišel, tak mi někteří pomalu nepodali ruku, ale nebudu dneska nikoho jmenovat. Ale výrazně a jednoznačně se mě zastali Václav Havel, to bylo důležité, dál Václav Malý, a pak Jiří Křižan, ten mi dokonce napsal nějakou báseň plnou sprostých slov (smích) a věnoval mi ji. Do jisté míry to bylo pro mě obtížnější období, protože strašně moc lidí to popudilo. A já zpětně přiznávám, že to byla z mé strany i špatná dramaturgie, protože třeba Hutka zahrál Krásný je vzduch a Mišík Variaci na renesanční téma, a přitom měli i jiné, ostřejší songy. Já jsem mohl taky zahrát nějakou méně razantní a bylo by to v pořádku. Ale než jsem vylezl na pódium, tak tam přede mnou byl Dubček, a když jsem tam pak šel já, tak všichni do mě šťouchali a říkali: "Dej tam po něm něco ostrýho..." A já nic ostřejšího neměl. A pak jsem trošku koukal. I teta se za mě styděla.
Ta píseň vlastně předznamenala situaci po revoluci, kdy spousta vašich kolegů ztratila základní téma o čem zpívat. Vy sám jste ten problém neměl?
No to jsem tedy neměl a nemám ho dodnes. To prostě buď s dovolením ve vás je a máte potřebu se tímto způsobem vyjadřovat, a potom nemusíte témata nebo inspiraci hledat. Láska, smrt, čas, jak plyne, nebo morálka tu jsou pořád. Stačí se jen dívat a zpracovávat to. Někteří byli uměle vyhnaní do boje dobou, a taky tady byli někteří, kteří vyletěli, protože si řekli, že to je dobrý s tou kytarou před lidmi, řeknu nějaký fór, oni se budou smát, dostanu prachy, bude to fajn. Tak to taky chvilku fungovalo, pak takoví písničkáři zase zmizeli, ale to zdravé jádro hraje a funguje dál. A vznikají i noví písničkáři, takže je asi pořád k čemu se vyjadřovat. Inspirace je všude plno.
Vraťme se k vašemu znovu vydanému albu. Jsou na něm i písně, kteří zpívali i jiní, třeba skupina Panika. Jejich zhudebnění vašich textů se vám prý nelíbilo. Proč?
Nejde o to, jestli se mi ta verze líbila nebo nelíbila. Vadilo mi jednak, že mi to neřekli a že to nahráli bez mého vědomí. Vydali to i na desce a já jsem se to dozvěděl, až když jsem dostal autorský výlisek desky. To zaprvé. A zadruhé, že z takové předposranosti, kterou jim indikoval dramaturg Pražského kulturního střediska doktor Chlíbec, vynechávaly sloky nebo verše, které by mohly působit problémy. Takže vlastně zasahovaly do textu a ta písnička byla osekaná. To mi vadilo, tyhle dvě věci. Ale už jsme si to vyříkali.
Stalo se vám někdy naopak, že se vám cizí verze líbila víc než ta vaše?
Určitě, především v případech Petra Skoumala, který je opravdu hudebník obdařený talentem na chytlavé melodie, je to vlastně pozdvihnutá odrhovačka do vyšších sfér. On to umí krásně, dokonce nazval celou svoji desku podle mého textu Hotelový pokoje. To se mi líbilo vždycky víc.
Později jste začal spolupracovat s rockovými muzikanty i tak, že vás doprovázeli, a stal jste se frontmanem kapely. Je to ke slyšení i na vaší zatím poslední desce Prší nám do campari. Pořád vás ještě baví být rockerem, nebo už ta etapa skončila?
My jsme tak i koncertně chvíli hráli a občas to i obnovíme, ale je to hrozně náročné, když se to dělá s velkým vybavením, ale na malých pódiích a za malé peníze. Museli jsme tu spolupráci trošku utlumit. Taky baskytarista se nám vrhl na studia a má daleko méně času. A také když jsme s tím začínali, v roce 2009, tak byly ještě mezi pořadateli peníze, dnes už nejsou granty. A tak zas už jezdím spíš sám než s kapelou.
Kromě vlastních písniček jste vydal i alba písní francouzských šansoniérů...
Vydal jsem jednu desku z tvorby Georgese Brassense, a potom ještě Jacquesa Brela. Ale nebyly to kompilace, to byl vždycky jeden konkrétní autor.
Chystáte se k tomu ještě vrátit?
Určitě bych rád, a kdyby byla otázka autorských práv jednodušší, tak už by ta deska asi byla. Mám třeba v překladech připraveného Borise Viana a překládal jsem i Vysockého, takže bych určitě takovou desku velmi snadno poskládal. Ale velmi těžko se na to shánějí práva.
Už dlouho jste i předsedou české pobočky PEN klubu. Jak jste se k tomu dostal?
Náhodou. V roce 2005 mě oslovil Jiří Stránský, někde jsme spolu byli na manifestaci politických vězňů. Já jsem se nikdy nechtěl oficiálně etablovat jako předseda čehokoli, a už vůbec nenávidím říkat lidem, co mají dělat a o něčem rozhodovat, ale tady to nešlo odmítnout. Kromě Jiřího Stránského mě přesvědčil i Václav Havel. Byl vlastně mým kolegou, čestným předsedou PEN klubu po celou dobu, zatímco já jsem byl tzv. výkonným předsedou. Takže jsme to nějak společně kulili a já to kulím dodnes.
Spousta lidí si vás i po letech pořád spojuje do dvojice s Janem Burianem. Prý jste nedávno spolu zase zahráli?
Ano, to bylo v klubu Kaštan.
Vrátila se k vám po letech ta vzájemná magie na pódiu?
My jsme si rozuměli vždycky výborně. Někdy jsme byli unavení z cestování, znechucení z lidí, někdy i ze sebe navzájem, ale na tom pódiu se člověk vždycky jakoby probudil a zafungoval. To jsem měl rád.
Stává se vám stále, že když uděláte nějaký vzpomínkový koncert, jako byl tento, že vás všichni začnou přemlouvat, abyste to dali zase dohromady?
Jo, jo, to se stává pravidelně. I v tom Kaštanu to bylo. Ale já vždycky říkám, že to vůbec nevylučuji, když budou ještě nějaké další možnosti. Kdyby se třeba televize nebo rozhlas rozhodly, že budou dělat kabaret s lehkým politickým podtextem, a nabídli mi to, nikoho jiného nebudu hledat a rovnou zavolám Burianovi. Ale myslím, že o takové věci tady teď není moc zájem.
