Václav Koubek je muž mnoha tváří, které spojuje jediný úsměv. Není proto s podivem, že nová kolekce jeho povídek vyšla nedávno prakticky v tu samou dobu, jako jeho nové, už sedmé autorské (a celkem deváté) album. Trpké povídky a Avé se v mnohém doplňují, ale ve výsledku přinášejí překvapení.
Jako písničkář se Koubek pohybuje na scéně už od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Z té doby také pocházejí i jeho filmařské pokusy. Později se stal divadelníkem, filmovým hercem (vedle spousty milých epizod má za sebou i hlavní role), pak přidal cestování. A jeho portfolio se v posledních letech nabaluje jak sněhová koule - spisovatel, provozovatel klubu, dramaturg, podnikatel i manažer. S nezdolným optimismem se vrhá do nových dobrodružství - a vše zužitkuje.
Ti, kteří ho viděli na koncertě vědí, že je snad největším naplňovatelem hrabalovského pojmu "pábitel", jakého lze v současnosti potkat. Historky, které přecházejí ze skutečných (jakkoli často neuvěřitelně působících) zážitků, volně a s obdivuhodně lehce přicházejícími asociacemi spojuje s čirou fantazií. Jeho imaginace je bezbřehá a některé pointy až geniální. Následně tyto historky, kterými na koncertech baví mezi skladbami, úspěšně recykluje do kratších či delších literárních útvarů; označení "povídky" sedne jen na některé, často se jedná spíš o literární nástiny, sesumírované postřehy či vypointované miniatury.
Trpké povídky jsou už čtvrtou podobně poskládanou útlou knihou (předchozí tři dokonce vyšly v reedici společně), a je na nich znát, že Koubek autorsky dostává větší jistotu. Leitmotivem knihy jsou autorovy podnikatelské neúspěchy, které provází určitá melancholie mísená s humorem, jak je to známé z jeho písní. A stejně tak odrážejí i jeho netrpělivost, neklid i panickou hrůzu z "usazení se".
Koubek je nenapravitelný ironik, v tom nejlepším slova smyslu moudrý klaun, který má dar pozorovat vše, co ho obklopuje, a pak to převracet na ruby, prozkoumat v každičkém detailu a glosovat i sarkasticky komentovat. V jednu chvíli se vyžívá v pečlivě vystavěném textu, cíleně směřujícímu k úsměvné pointě, a o chvíli později jen tak nadhodí náhodně přišlý nápad a nechá na čtenáři, aby zapojil svou fantazii.
Autor mnohdy mezi řádky prozrazuje leccos o svém světě, a nabízí se myšlenka, že by vlastně mohlo jít o velice vděčný námět pro filmový scénář. Ten smutek, který se občas do všeho vloudí, je lidsky neokázalý a divoké zážitky by zas určitě předem vyloučily komedii plnou "laskavého humoru". Trpké povídky každopádně nejsou jen příjemným a nenáročným letním čtením, ale i bohatým zdrojem a inspirací k úvahám o svém vlastním životě, o tom, co je ještě pro něj důležité a co už jen pouhý stereotyp.
Všechno to, co lze ocenit na knížce, ale bohužel chybí na aktuálním albu Avé. Koubek se tentokrát mnohem víc spolehl na své spolupracovníky - zatímco ke všem skladbám si napsal texty (některé jsou otištěné i v Trpkých povídkách), sám zhudebnil jen jedinou. Krom dvou příspěvků saxofonisty Jardy Jeřábka tak pod většinou nahrávky je podepsaný kytarista a producent Honza Ponocný. Ten až příliš podlehl společnému pojítku textů a někam se tak vytratila tradiční písničkářova divokost. A smířlivé a nevýbojné náladě podlehly i bicí jinak skvělého bubeníka Pavla Fajta.
Tématem alba je totiž láska vztahy, a to ve všech podobách. A jakkoliv je z nejnovějších povídek evidentní, že i přes narůstající věk je Koubek nejen duševně stále mladým klukem, ale neustále mu z očí vykukují čertíci, v písničkách jako by chtěl přesvědčit o své vyrovnanosti, serióznosti, jakoby už předem budoucím a hypotetickým partnerkám vyčítal pochybnosti o nedůvěře v jeho usedlost. Melancholie je tu plná porce, ale nadhled nějak chybí.
Něžnost a křehkost písní tak chvílemi sklouzává k tklivému patosu a shazuje jinak citlivou lyriku. Autorovy vlastní zbraně se obracejí proti němu samotnému. Je to smutné a ještě těžší si to v tu chvíli připustit, ale kýč se v ten moment objevuje na dohled a jako bychom najednou poslouchali vlezlé popové písně - včetně nejzprofanovanější propriety českého popu, anděla.
Své v tom hraje i koncentrace - jednotlivé skladby mezi těmi z minulosti na koncertě působí jako zpestření, mile, upřímně a smysluplně. Ale pohromadě jsou k neuposlouchání, naivní jak hippie, nabízející kopretinu prodavačům sádrových trpaslíků na pohraničním parkovišti a dávájící slib lásky do konce života spoře oděné slečně stojící opodál.
Některé skladby přímo vzbuzují vizi klipu interpreta stojího ve větru na kopci, s rozcuchanými a povlávajícími vlasy, pochopitelně se zapadajícím sluncem na obzoru. Nejlépe s prostřihy na moře a zvuky velryb. Není to žádné neštěstí, pokud to je osobní potřeba se s tím vším nějak vypořádat a příště cesta bude směřovat zase jinam. I mistr postmoderních textů Tony Ducháček má svoji Královnu. Ale přesto díky, nechci. A vůbec, vraťte mi Václava, dryáčnicky rozezpívávajícího celou hospodu. Hodnejch kluků se zasněným pohledem do dáli je tu už dost. A láska se má prožívat, ne o ni zpívat.
Václav Koubek: Trpké povídky. 2010. Vydalo Nakladatelství XYZ
Václav Koubek: Avé. 2010. Vydáno vlastním nákladem, distribuce Sony Music.
