Festivalový zápisník: divoký rej tance na ostravské louce

Před pár lety prý se ředitelky tehdy teprve začínajícího festivalu Colours of Ostrava Zlaty Holušové ptali, jakou má vizi. Odpověděla tehdy, že by ráda, aby festival získal tolik spřízněných duší a takový zájem návštěvníků, aby byl vyprodaný předem. To, co tehdy vypadalo jako science-fiction, se letos při devátém ročníku podařilo. Skutečnost, že festival neplánuje v honbě za vyššími zisky přestěhování někam, kam by se vešlo víc lidí, kteří by po té pověsti, kterou už nyní má, nejspíš přijeli, nejlépe vypovídá o tom, jak organizátoři uvažují a jaké jsou jejich priority.

Nelákají na hvězdy ani jména, která jsou momentálně in (a za pár let po nich nikdo nevzdechne), ale ani nejsou cíleně staromilští. A i když v programu mají řadu interpretů, kteří se poprvé v České republice objevili a objevují právě tady, nebo každoročně opravdu slavná jména, není to prvotní cíl. Tím je příjemný festival pro různé generace, s neopakovatelnou atmosférou a dramaturgií, která umožňuje objevovat.

Letošní velký zájem publika, které zas oproti loňskému ročníku nabobtnalo o pár tisíc, byl patrný už při čtvrtečním zahajovacím večeru, kdy na jiných akcích ještě bývává poloprázdno. Osvědčila se tak nejen druhá lávka přes řeku Ostravici, spojující obě části areálu, ale i například další novinka a jinde neviděná vymoženost - tribuny s místy k sezení na největších scénách. Právě na nich je evidentní přístup organizátorů k návštěvníkům. Kdyby je bývali nepostavili, ušetřili by hezkých pár tisíc v rozpočtu a většina příchozích by to bez nich přežila také. Ale postavili je.

Důstojným zahájením festivalu, který se netají multikulturním přístupem, byl projekt Gipsy Queens And Kings spojující řadu sólistů a hudebníků a operující na hlavní scéně. Z pozvolného úvodu s rytmy flamenca se postupně rozbujel do dvouhoidnové energické show, ve které se střídaly výbuchy živočišných balkánských dechovek, obnažování folklorních kořenů, barevné víření tanečnic a hudbou vyjádřený životní optimismus. Ten pramenil i z rytmického "divadla" neúnavných jihokorejských bubeníků Dulsori, kteří tu zahráli o dvě hodiny později, ale především z popůlnočního vystoupení skandinávsko-švýcarských Valravn. Mix elektronických tanečních samplů a severských folklorních prvků připomínal ze všeho nejvíc jam session Björk s Värttinä a vyloženě provokoval motoriku k pohybu.

Těm, kterým do něj nebylo, se nabízela další novinka letošního ročníku - NYC stage. Stylizovaný klub v jednom pavilonů Výstaviště dostal okouzlující design, fungoval zde bar s klasickými koktejly, nabízel posezení u stolečků a obrovské "okno" - projekci s přímým přenosem (!) z dění na newyorské ulici. Žerty, že pokud se v New Yorku něco stane, v Ostravě o tom budou vědět dřív než BBC, na sebe nenechaly dlouho čekat. Za zklamání dne naopak lze označit americký jazzový superband Open Hands, jejichž set byl až příliš tradicionalistický a místy dokonce barově únavný a zautomatizovaný.

Jestliže v nabídce zahraničních hudebníků dramaturgie festivalu projevuje cit pro pestrost a odvahu, v pozvánkách domácích interpretů má zatím rezervy. Důkazem byli i nenápadití Seven Sheep zahajující druhý den. Jejich instrumentálně zručné, ale naprosto invenci postrádající rockové pokusy o umění, prozrazující neomylně všechny naposlouchané vzory a místy znějící jak revival Carlose Santany, rozhodně nejsou tím, co by zaujalo víc než jen kamarády či pár nadšenců do rockové historie a znamenalo jakýkoliv posun oproti jejich předchůdcům. To písničkářský česko-americký projekt The Waveman krásně kontrastoval v tom, jak instrumentální zručnost nemusí být podstatou a jak i tradiční (folk)rock lze hrát odlehčeně a současně.

Nejenže se samozřejmě nedalo stihnout vše, ale třeba Tonyu Graves si mnozí museli odpustit, protože zájem o ni několikanásobně přesahoval kapacitu příjemné, ale přece jen malé NYC Stage. Tou dobou také zničující vedra narušila krátká dešťová přeháňka. Izraelští Oy Division tak byli první zajímavostí pátečního programu. Jejich klezmerová porce byla vydatná, syrová a i přes tradicionalistické pojetí plná překvapení. Ta se naopak nekonala u The Chancers a bloku po nich vystupujícího Visacího zámku - a v těchto případech to bylo zcela v pořádku. Energické ska kosmopolitní party je zárukou zábavy a ukázkou, jak neznectít žánr a přitom nestát na místě. Navíc dokáže obecenstvo zdravě vyprovokovat, aby pasivně nepřihlíželo a bavilo se s kapelou. A pětice punkových inženýrů, kteří punk nikdy nebrali smrtelně vážně, zas vedle letitých a zlidovělých popěvků zahrála i několik novějších skladeb z chystané desky, pobavila hlavně proslovy mezi skladbami, a bohužel až na asi poslední třetinu utrpěla opravdu špatným zvukem. Energický rock se totiž potichu hrát sice dá, ale není to úplně ono.

Křehce akustická poloha naopak svědčila jednomu z milých dramaturgických tahů - Lence Filipové. Doprovázena dvěma spoluhráči na akustickou kytaru a harfu, respektive klávesy ukázala, že podobný set ve festivalovém programu vůbec není tak cizorodou kuriozitou, jak to zprvu vypadalo, ale že tam z přirozeností zcela zapadá, což jasně dokazoval nemalý zájem publika. Filipová bez hvězdných manýr zazpívala i ve francouzštině a nabídla průřez tvorbou od šansonových poloh, přes své popové rádiově proslavené hity až po závěrečný rockový drive. Nechyběla ani skladba Mosty, kterou zpěvačka odehrála na dvanáctistrunku zděděnou po Karlu Zichovi, se kterým duet kdysi nazpívala.

Svým novým projektem příliš nepřesvědčil francouzský fenomén Erik Truffaz. Jeho set byl sice příjemně oddechový a tanečně rozverný, ale možná až moc podbízející se vkusu masového publika a představě, že dav na festivalu by nic sofistikovanějšího "neskousl" a je nutno mu vše podat na lopatě. Zároveň si ho ale neomotal tak suverénně okolo prstu jako domácí Skyline. Protože je-li u nás v současnosti nějaká taneční parta, která to s posluchači umí a sice nenáročně, ale přesto spolehlivě dokáže rozhýbat i tisícihlavou masu, pak to jsou bezpochyby oni. Skyline si nehrají na nějaké věrozvěsty progresivity či neotřelých hudebních přístupů a v tom, co dělají, mají u nás jen minimální konkurenci. Blok britských Porcupine Tree přinesl překvapivé střídání poloh - kapela chvíli zněla psychedelicky tajemně, aby se o pár chvil později přiblížila až k metalovému běsnění, a za pár momentů už by se zas bývala klidně mohla postavit čelem k eklekticismu takových Muse. Nejlépe však stejně zněli v závěru svěřeného časového úseku, kdy s dominantní akustickou kytarou získali velmi svěží tvář.

Pro ty, kteří nedali přednost dubovému pohupování u Zion Train, závěr druhého festivalového dne obstarali W.W.W. Jen v pouhém duu předvedli agresivní set plný neklidných vizí. Nevšední textová spojení fungují i opakovaně a sledovat Ondřeje Anděru, jak své účinkování na podiu prožívá a s elektronikou předvádí důmyslnou hru, ve které do sebe zapadá i to jasně dané s občasnými improvizovanými pasážemi, je vyložená radost. To, jak jinak mrazivou skladbu Pikola z neradostného filmu Pouta proměnil tentokrát v tanečně melodický track, bylo jen jednou perličkou z mnoha. Vydatná noční tečka. 

Foto: ČTK