Marek Vrabec: Bez podpory jednotlivců se kultura neobejde

V neděli 27. dubna proběhne ve Španělském sále Pražského hradu další jarní Gala festivalu Struny podzimu. Jeho ozdobou bude koncert držitele šestnácti cen Grammy violoncellisty Yo-Yo My, jehož talent je rozkročen od vážné hudby přes world music až po kvalitní popové projekty. V exkluzivním programu vystoupí po boku své dvorní pianistky Kathryn Stottové.

Večer nejen avizuje aktuální ročník festivalu, ale především slouží k jeho finanční podpoře, a je u nás zatím příliš nerozšířenou ukázkou, jak také lze financovat kulturní aktivity. Na otázky, jak to celé funguje v praxi, odpovídal umělecký ředitel Strun Podzimu Marek Vrabec.

Jarní Gala Strun podzimu se letos koná už po páté, což jasně prokazuje jejich životaschopnost. Jak zpětně vnímáte jejich vývoj?

Tu životaschopnost bych nepovažoval za až tak samozřejmou, ne každý pokus pořádat podobný donátorský večer, skončil úspěšně. To, že jsme my byli úspěšní přikládám nejen inspiraci fungujícím americkým modelem, ale také osobním vazbám uvnitř širší festivalové rodiny, které se nám podařilo vytvořit a skvělému týmu, který máme. Že gala úspěšně pořádáme již popáté podle mě ukazuje i to, že vnímání se i u nás mění. Jsou tu už lidé, kteří si uvědomují, že bez přímé podpory jednotlivců se kultura neobejde. Je potěšitelné vidět, že poprvé po pěti letech jsme vyprodali nejdražší vstupenky už prakticky dva měsíce předem.

Je ta americká praxe přenosná do českého prostředí?

Kupodivu si myslím, že ano. Musí být. Američané vyvinuli takový způsob podpory umění, kdy stát hraje úplně marginální roli. U nás samozřejmě stát musí i nadále hrát významnou roli ve financování kultury, ale prostředky nestačí, abychom dělali prvotřídní umění, abychom byli mezinárodně konkurenceschopní. On to vlastně není jen americký model - všemožné dobročinné spolky a benefiční ples ve prospěch toho či onoho byly například v době Národního obrození naprosto běžné. Vzpomeňme i na sbírku na Národní divadlo! Podobně jako ale u jiných sfér společenského života, byla ta tradice po druhé světové válce přerušená.

Jiné země to dělají také tak?

Ať jste kdekoliv na světě, pokud chcete provozovat umění na světové úrovni, tak se vedle veřejných peněz neobejdete bez dalších zdrojů financí. Věřím, že i u nás už je možné začít skládat portfolio lidí, kteří jsou movití a mají takovou společenskou pozici, aby mohli podporovat nějakou bohulibou aktivitu, která je jim blízká. Gala, jako exkluzivní, ale přitom nekompromisně umělecky hodnotná akce, jim to může nabídnout.

Interpreti, kteří na Gala vystupují, patří k naprosté špičce. Podle čeho je vybíráte?

Ten večer vznikl jako jarní akce festivalu Struny podzimu, tedy multižánrového festivalu s podtitulem "Jazz i klasika, tradice i experiment". Umělce vybíráme tak, aby ztělesňovali festivalové hodnoty a aby reprezentovali nejvyšší možnou kvalitu, aby měli moc okouzlit publikum, protože jen tak má ten večer šanci obstát a splnit svůj cíl. Začali jsme před pěti lety s legendárním Bobbym McFerrinem, pokračovali jsme přes jazzové hvězdy - Dianne Reeves, Dee Dee Bridgewater a Gregoryho Portera a letos uvítáme interpreta, který je stejně dokonalý když hraje klasický repertoár jako když improvizuje s Bobby McFerrinem, nebo hraje world music se svým Silk Road Ensemble. V každém žánru je Yo-Yo Ma dokonalý, a takové snad jsou, nebo určitě chtějí ve všech prezentovaných žánrech být i Struny podzimu.

Ovlivňujete nějak program? Konzultujete s účinkujícími, s čím budou vystupovat?

Ano, jsme při vytváření programu aktivní, neopakovatelnost večera a tedy i programu je zásadním předpokladem úspěchu. Středobodem Jarního Gala je vrcholný umělecký zážitek v luxusním balení, ale Jarní Gala je také významnou společenskou událostí, místem setkávání.

Neuvažovali jste, že by těch donátorských večerů bylo víc?

To je logická otázka, třeba takové Kennedyho centrum, kde jsem se myšlenkou pořádat Jarní Gala inspiroval, dělá během každého fiskálního roku takové "fundraisery" (tedy gala, jejichž cílem je vybrat maximum prostředků na vlastní činnost centra) hned tři. Ale v USA je takovýto formát při financování kulturních organizací zcela běžný, nikoliv však u nás. My si zatím s jedním Gala bohatě vystačíme. Je to i organizačně náročné. Uvažte, že každému donátorovi věnujeme osobní péči, vysvětlujeme kontext... A právě osobní přístup nám přivedl mecenáše, kteří dnes podporují festival na pravidelné bázi.

Přibývají? Zvyšuje se jejich podíl na financování?

Ti, kteří přijdou jednou, se obvykle na Gala vrací. Věřím, že příklady našich nejvýznamnějších donátorů, postupně strhnou i ostatní, což se sice neděje tak rychle jak jsme čekali, ale děje.

Projevuje se to i v podpoře státu?

U nás se často říká, že kultura je významně financovaná státem. Jenže když si jako pořadatel festivalu dám na jednu stranu tu sumu, kterou od něj v grantovém řízení dostanu, a na druhou to, co musím státu zaplatit na daních, vyznívá to poměrně jasně. To je DPH, srážková daň z honorářů zahraničních umělců, odvody za zaměstnance. Musíme platit i příspěvkovým organizacím, čili vlastně státním, třeba České filharmonii platíme honoráře, nájmy v budovách státních příspěvkových organizací jako je třeba Rudolfinum. Uděláte-li takovýto propočet zjistíte, že to, co dostanete do jedné kapsy od státu jako peníze na kulturu, druhou kapsou vydáte zpět. Ve výsledku se to, co nám fakticky stát opravdu dává, de facto blíží nule. Takže jsme na tom vlastně stejně jako v USA, kde kultura žádnou centrální podporu nedostává a i proto jsme a hlavně budeme stejně odkázáni na ty mecenáše...