I druhý koncert světového guru vokální improvizace se odehrál před téměř zaplněným kongresovým sálem. McFerrin, uvolněně oblečen v džínách a tričku, však budil dojem, že lidé nepřišli na koncert, ale na hudební seminář. Protože zpívat nebo alespoň vydávat zvuky a mít z toho radost může každý.
Jak je při sólových McFerrinových vystoupeních již dlouhá léta zvykem, publikum sedělo i na pódiu, aby byl co nejvíce setřen rozdíl mezi profesionály, kteří účinkují, a posluchači. Tento večer měl Bobby McFerrin tři hosty: opět chlapecký sbor Boni Pueri a k tomu duo Tara Fuki a zpěvačku Ridinu Ahmedovou.
Jako by na světě nebylo nic přirozenějšího, než nechat svůj hlas přeskakovat do čtyř či více poloh a mnohohlasně tak zazpívat v podstatě cokoliv. Že patří vokální umění Bobbyho McFerrina mezi divy světa, pochopíte tváří v tvář jemu samému beze zbytku. Z nahrávek jsme zvyklí slýchat mnohé studiové kejkle, a tak se nám při poslechu úžasných McFerrinových alb může jeho virtuózní technika po čase zdát samozřejmou až monotónní.
Když však vidíte, že všechny party pomyslné kapely, kterou má mistr v hlavě, skutečně ovládá jediným hlasem a jediný mikrofonem, přičemž mění nejen výšku tónů, ale výrazně i jejich barvu, zaplaví vás pocit, že lze dokázat vše. McFerrinův dar od boha ve spojení s letitým tréninkem a schopností maximální až meditační otevřenosti je omračující o to více, s jakou lehkostí, pokorou a humorem z něj ta krásná a jemná hudba vychází.
Hutný koncert v deseti minutách
Vystoupení zahájil zpěvák řadou sólových výstupů, kdy každá skladba vyzařovala jiné barvy. Počínaje klasickou hudbou přes Afriku a "vodní" tepavý efekt alba Circle Songs až po vliv blues a jazzu a vůbec afroamerické hudební tradice. Vše znělo v naprosto nadčasové rovině, doba se svými žánry a trendy nemá na McFerrinovu hudbu žádný vliv.
Jeho songy jsou spíš hlubinnými sondami do hudebního nevědomí a vedou čím dál blíže ke kořenům. Okem není moc co chytit, na obrovském pódiu koneckonců sedí na židli jeden do sebe pohroužený muž, ale ucho zažije hned v prvních deseti minutách více hudby než jindy za celý koncert.
To, že McFerrin do tohoto svého světa zapojuje i publikum, aby se cítilo jeho součástí, je geniální tah. Při rozdělování auditoria na několikahlasý sbor v sobě nezapře dirigenta slavných světových těles. Časem navíc přestává být jasné, kdo koho doprovází, zda my jeho, nebo on nás. Motivy házené do publika k opakování jsou stále složitější a poslední je vtipně prošpikován zvuky, které nikdo nezvládne. A když McFerrin zkusí svou osvědčenou "podlahovou klávesnici", kdy hopsá do boku na obě strany, jako kdyby měl pod nohama klávesy, a lidé poslušně zpívají dané tóny a plní tak úlohu neviditelného nástroje, cítí se všichni dobrovolně jako děti.
Smějí se pak každému legračnímu zvuku umístěnému doprostřed vážně míněné melodie a nadšeně aplaudují, když McFerrin spatra zkusí zaimprovizovat soundtrack z Růžového pantera vyžádaný spontánně z publika anebo když při malé přestavbě aparatury kvůli hostujícímu duu Tara Fuki supluje elektronické zvuky, jako je brum reproduktorů.
Domácí hosty si McFerrin zve na své koncerty z logického důvodu. Hudba vždy lépe vzniká komunikací, prolnutím více hlasů, než když vychází z jediného zdroje. Dvě cellistky a zpěvačky dua Tara Fuki byly reprezentativním a osvěžujícím prvkem, jen jsou evidentně natolik zvyklé vystupovat samy, že nedokázaly svému hostiteli svou hudbu otevřít, aby se jí mohl plně účastnit. A Ferrin není z těch, co se vecpou tam, kde není otevřeno.
Oproti tomu vzala zpěvačka Ridina Ahmedová slavného virtuosa jako kolegu, vždyť s kým více stojí za to vést vokální rozhovor než s Bobbym McFerrinem? Navrstvila do sampleru několik hlasových linek jako podklad pro improvizaci a okamžitě došlo k propojení jejích melodií a McFerrinových ozvěn.
Snad už není třeba dodávat, že McFerrinova pražská návštěva je nezapomenutelnou událostí letošní hudební sezony.
Foto: ČTK
