Písničkář, známý z někdejšího dua Paleček - Janík, si splnil svůj dlouholetý sen a nahrál nově vlastní úpravy písniček Osvobozeného divadla. Co ho k tomu vedlo a čím ho skladby Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha stále fascinují?
Prý jste ten nápad nosil v hlavě docela dlouho?
Člověk má vážit slova a hlavně si má předem utřídit myšlenky a nemluvit předčasně. Když jsem se o tom poprvé zmínil, uměl jsem těch písniček jen asi pět nebo šest. A sám sebe utěšoval, že je pak třeba na desku doplním vlastními skladbami v podobném duchu. Pak mi ale došlo, že to je hloupý nápad.
Kvůli srovnávání?
Také. Hlavně jsem si ale uvědomil, že je to z mé strany zpupnost. Že bych tím vlastně naznačoval, že se ty moje těm Ježkovým vyrovnají. Naštěstí jsem celkem brzo došel k rozhodnutí, že musí jít jen a jen o Ježkovu tvorbu. Ale i pak to trochu trvalo. Musel jsem si udělat výběr těch, které se mi líbí, a také, aby šlo o texty, které jsou schopny oslovovat ještě dnes a nejsou jen poplatné době. Jako třeba Hej rup! nebo Proti větru.
Vyřadil jste některé i kvůli jejich výrazně levicovému zaměření?
Přece nebudu přepisovat historii! Hlavně se mi líbí otisk doby, ve které vznikly, a oslovila mě i hudba a harmonie těch skladeb. I ty nejvíc ideologicky zabarvené mají totiž nádhernou muziku.
Dovedlo vás to k tomu se více zajímat o tu dobu?
Pár knih jsem si přečetl. Třeba Klobouk ve křoví, což je soubor textů a poznámek Jiřího Voskovce k písním a hrám. Ale nejdůležitější pro mě byla atmosféra. A nejlepší zdroj atmosféry té doby pro mě bylo cédéčko nikoli hudební, ale záznam mluveného slova. Jmenuje se Relativně vzato a zachycuje poslední setkání Voskovce a Wericha ve Vídni v roce 1974. Vlastně si jen tak povídají a vzpomínají. Jde o ukázku nádherné češtiny, která ani po letech v Americe Voskovce neopustila. Oslovuje mě to stále natolik, že kdybych teď neměl svetr tak uvidíte, jak mi z toho naskakuje husí kůže! Pouštím si to dost často.
V jakých verzích jste poslouchal ty písničky?
Jen v těch původních. Pro mě je důležité, že jejich tvůrci jsou pro mě první čeští písničkáři. Ten jejich "městský folk" je pro mě důležitější než jak to dělal třeba Karel Hašler, a že to dělal setsakramentsky dobře. Písničky J&V&W žijí do dneška svůj vlastní život, nejsou to jen nějaké divadelní předěly.
Kdy jste je zkoušel hrát poprvé?
Někdy v roce 1973 mi Petr Nárožný zapůjčil několik zpěvníčků Osvobozeného divadla. Měl jsem tehdy pocit, že se to vůbec nedá zahrát, těch akordů a každý je jiný! Ale natolik jsem ty písničky miloval, že jsem se nedal. Je také fakt, že tehdy mi ještě dost vadilo, že si je při hraní spousta lidí zjednodušuje a hraje jen na pár základních akordů. Dnes už mi to ale nevadí, uvědomil jsem si, že je důležitější, že se vůbec hrají, než to, aby byly zahrané dokonale. Takže jsem se do nich pustil. A je fakt, že jsem se s každou písničkou pral a učil se ji tak 3-4 měsíce, než jsem ji jakž takž zvládl. Až ty poslední mi trvaly podstatně kratší dobu. Ale stejně jsem váhal. Pořád jako bych čekal na něčí razítko, že opravdu můžu.
Nicméně než jste své album nahrál, přišel s podobným nápadem, "předběhl" vás a vydal svou desku Ondřej Ruml. Slyšel jste ji?
Jen pár věcí. Ale vlastně to nijak nevadí. Když tenhle materiál dáte pěti lidem, každý ho zpracuje jinak. Třeba Helena Vondráčková to před časem pojala popově, Ondřej Ruml to zase udělal skvěle swingově. Je to hezké, kapela výborná, líbí se mi i klip s panem Svěrákem. Mně je ale pořád bližší, jak si tyhle písničky hrají a zpívají lidé někde v hospůdce. Ne, že bych chtěl sám nahrát ty verze "na čtyři akordy", ale chtěl jsem to nahrát po svém, v současnější písničkářské podobě, a zachovat Ježkárnám jejich bohatou harmonii, hravost a přirozenost.
Konzultoval jste své verze s někým?
Na koncertech se musím spolehnout sám na sebe, ale pro nahrávání jsem požádal o spolupráci kamaráda Pavla Fořta. Je to citlivý muzikant, zná mě léta, dokáže sám přijít s nápadem, ale hlavně umí moje nápady probrat, vybrat ty nejlepší a pak je dokonale realizovat. Akceptoval i to, že tam chci mít zcela netradiční nástroje jako je pila nebo že budu "troubit na hubu", to aby poslech konečné nahrávky nebyl příliš monotónní. Nápadů bylo naštěstí dost, a co tam kdo zahraje, třeba na bezpražcovou baskytaru, akordeon nebo pilu a co tam nakonec zůstane, jsme řešili až přímo ve studiu.
Hrajete i celá vystoupení s těmi písničkami, a nebo jimi prokládáte svou vlastní tvorbu?
Při letošním výročí 110. let od narození Jana Wericha a Jiřího Voskovce by se nějaký specializovaný pořad asi i nabízel. Ale mně pořád připadne mnohem lepší zahrát na koncertě třeba jen 7-8 písniček a doplnit to staršími i novějšími písničkami z mého repertoáru, nebo i tím, co děláme v současné době s Ivem Jahelkou. A ty nejznámější písničky, jako je Prodavač limonád, Hele lidi, Valčíček, nebo Navěky tu přece nejsi, bych asi vůbec nemohl nezahrát.
Kde je vlastně dnes nejčastěji hráváte? Dlouhá leta jste byl spojen s divadelním jevištěm...
Prostory se vlastně příliš nemění. Trošku se zmenšily, i lidí chodí méně než dříve, častěji se hraje v prostorech, jako je v Praze např. Balbínka, ale v divadelním uspořádání se mi hraje nejlépe. Co už je dnes úplně jiné, tak málokdo si chodí kupovat cédéčka někam do kamenných obchodů, ale naopak se osvědčuje nabízet je posluchačům přímo po koncertě. Dělám to rád a vždy se jich prodá dost. Cesta k posluchači je tak vždy nejbližší a nejpřímější.
