Po dvou letech se do Prahy vrátila anglická soulová legenda Joe Cocker. Předvedl precizní a dotažený koncert založený na jeho klasických hitech, ale i poslednímu albu Fire It Up se dostalo důstojného prostoru.
O2 arenu Cocker takřka zaplnil, jen vzadu tu a tam prosvítala prázdná sedačka. Trochu zvláštní mi připadalo, že všechna místa byla k sezení. Že by produkce špatně odhadla Cockerovo publikum? I když jsem zahlédl i ctihodné babičky, většina přítomných patřila k mladší generaci.
Co do repertoáru a zvuku byl koncert relativně klidný, "na pohodu", a nešlo jen o balady jako N'oubliez jamais nebo You Are So Beautiful. Sound uhlazený, čitelný, jen zpěv mi připadal dost přebuzený a bral za uši.
Cocker nijak neexhiboval. Jen občas poskočil, aby signalizoval konec písničky, jinak jsou jeho expresivní a extatická gesta minulostí. Jen dvakrát či třikrát k publiku promluvil, a to ještě (dělal si srandu z britské suchosti, nebo je sám suchar?) o počasí. Na druhou stranu mu těžko vyčítat nedostatek energie nebo dokonce slábnoucí výkony - však dnes slaví devětašedesáté narozeniny, a to už na koncertě ve Vídni! A nijak zvlášť se neflákal, koncert trval bezmála dvě hodiny; klidně mohl nechat zpívat vokalistky nebo dát víc prostoru kapele. Vokalistky tu byly převážně na sbory a tu a tam dotahovaly, co už Cocker nezvládne vyzpívat, muzikanti zase měli sóla jaksi aranžérsky svázaná. Přitom to byla škoda, kapela je poskládaná pěkně. Šest hráčů dovedlo vytvořit pestrou muziku, velký podíl na tom měl i multiinstrumentalista Norbert Fimpel - začal za perkusemi, pak vytáhl saxofon, další songy pak obohatil foukací harmonikou, syntetizátorem a akordeonem.
A stejně dobře se na kapelu koukalo, paradoxně snad sám Cocker vypadal nejnudněji. Atmosféru dolaďovalo stylové, nápadité osvětlení, jemuž dominovaly velké lampy s klasickými žárovkami a abstraktní projekce na velkém plátně v pozadí.
Některé momenty ale přece jen byly živější - hezky se třeba otevřela titulní pecka nového Fire It Up a dost lidí ze židlí zvedla hitovka Unchain My Heart, původně z repertoáru Raye Charlese. Dvakrát došlo na repertoár Beatles - jednak na lehce přitvrzenou Come Together, ke konci pak nemohla chybět With a Little Help from My Friends, se kterou Cocker před pětačtyřiceti lety rozjel svou kariéru ve velkém. Její masivní aranžmá vygradovalo takřka až k heavy metalu.
K přídavku se nenechal moc dlouho vytleskávat, snad jen aby diváci měli čas vstát ze židlí a nahrnout se pod pódium. Zakončil další coververzí, svižnou Cry Me a River. Rozloučil se se slibem, že se do Prahy zase brzy vrátí, a než jsme se nadáli, pódium už uklízeli barevně rozlišení technici, jako by měla za dvacet minut nastoupit další kapela.
