Potrhlý rock'n'roll
OBRAZEM: Leningrad Cowboys. Tak dobří, že hrají špatně

Finský showband Leningrad Cowboys o sobě všude prohlašuje, že neumí hrát a že jsou nejhorší (potažmo po Metallice druhá nejhorší) kapela na světě. A novináři jim to baští. 

Na první pohled, a stejně tak na pár dalších, totiž kapela zaujme rozličnými pitomostmi. Ikonické jsou jejich účesy "na jednorožce" a boty odpovídající délky, pak si člověk všimne bicí sestavy zabudované do traktoru, posléze přijde buřtík pitvořící se v kostýmu Elvise nebo humra (!) a vyhlásí pivní pauzu... Tak to bylo na pátečním vystoupení v pražské Meet Factory, obdobně to dělali na předchozích koncertech, kterých jsem byl svědkem v tuzemsku či ze záznamu.

V repertoáru střídají provařené bigbítové fláky s parafrázemi ruských lidovek či "šlágrů" klasické hudby, mnohdy v notně ujetých aranžmá. Ujetých, někdy až vidláckých, ale promakaných; kovbojové muzice rozumějí, a když se jim chce, dokáží klasické hity předělat k nepoznání. V Meet Factory to teď byla třeba Gimme All Your Lovin' fousatých Texasanů ZZ Top, jež se stává jakousi polkou s vloženou sovětskou (tedy dnes už zase ruskou) hymnou, nebo hollywoodský slaďák ze 30. let Pennies from Heaven proměněný ve svěží ska. Stejně dobře funguje Machine Gun Blues, původní pecka z poslední desky Buena Vodka Social Club, v níž se zase přirozeně mísí (jiho)východní folklór s moderním punkem a bůhví čím ještě - posuďte sami.

V každém okamžiku je znát, že je to kapela, která si hraje pro radost. Občas vlastně připomínají bigbítové party, které pro radost přehrávají sobě a pár spřízněným duším fláky od svých oblíbených rockových velikánů. Stejné nadšení, stejné nasazení, stejný obdiv k rock'n'rollovým dinosaurům. Ale rozhodně jim nelze vytknout amatérismus. Totiž, když něco zní špatně, když se některému pokusu o vtip směje jen sama kapela nebo když je něco neohrabané a nedotažené, spíš se jedná o umělecký záměr než o nedostatek kvality.

Protože Leningrad Cowboys hrát umějí. Povětšinou se jedná o hudební profíky se solidními referencemi finského rocku, popu, jazzu či klasiky, které doplňují divadelní a filmoví komedianti. Totéž platí pro tanečnice. Hanna Moisala je studovaná cirkusová artistka (a kadeřnice), profesionální tanečnici Annu Sainilu zase Finové znají ze tří řad tamní obdoby televizní Stardance.

Jen je trochu znát, že už mají léta největší slávy za sebou. Sice dál točí alba a videoklipy, posouvají svou muziku zase o kousek dál či jinam a tu a tam vyjedou do střední Evropy, ale už jsou lehce okoukaní a jedou tak trochu ze setrvačnosti. Jenže těžko jim to zazlívat; jejich husarské kousky z první poloviny devadesátých let v podobě spolupráce s rudoarmějským orchestrem Alexandrovci (zaplněné Senátní náměstí v Helsinkách, předávání MTV Music Awards...) se odvíjely od specifického historického kontextu.

Ostatně z původní sestavy, nemýlím-li se, zbyl toliko Sakke Järvenpää. Naštěstí pro ně to v případě této kapely až tak nevadí, protože vystupují anonymně a všichni členové vědí, do jakých rolí se mají stylizovat.

A není vyloučeno, že si kovbojové zase udělají radost a plácnou se přes kapsu kvůli dalšímu velkému projektu. Však se pořád kamarádí s Akim Kaurismäkim, v jehož filmech vlastně vznikli. Navíc si od přelomu osmdesátých a devadesátých let režisér vydobyl ve světě silné renomé, nebyl by pro něj problém pojmout třetí celovečerní film o Leningradských kovbojích ve velkém.

Jelikož kapela vznikla jako filmový vtip, dá se diskutovat, zda už nepřestali být vtipem. Málokoho dnes dokáží šokovat, ale pořád je to zábavná show a nápaditá muzikantská kumštýřina.