Domácí hudební tipy
Osudové lásky z minulosti a slalom kytarové divoženky

Poct uznávaným legendám i porcí ryzího muzikantství nebylo nikdy dost. Ne vždy v hudební historii ale upřímně míněná snaha dopadla na úrodnou půdu, a ne vždy těmi nejúspěšnějšími byli ti řemeslně nejzručnější.

Tichá dohoda & Zuzana Vintrová: Kladno Manchester (Pop Dissident)
http://www.tichadohoda.cz/

Je to už pár let, co se obnovila Tichá dohoda, jedna ze zásadních kapel devadesátých let. Došlo k výročnímu koncertu ke čtvrtstoletí, pár vystoupením na festivalech, ale také se vcelku jasně ukázalo, že zájem přichází spíš ze strany těch, kteří s ní vyrůstali - tedy dnešních čtyřicátníků a padesátníků. A aby toho nebylo málo, kapelu po čase znovu opustila zpěvačka Blanka Šrůmová, která se rozhodla věnovat country. Čekání na nové album, které by se mělo objevit příští rok, se zbylá pánská trojice s (prozatím?) hostující vokalistkou rozhodla zkrátit albem cover verzí.

I při vědomí toho, že nejde o běžnou řadovou nahrávku, deska trošku zaskočí svou neambiciózností. To, jak byly skladby uchopeny bez sebemenší kontroverze , tradičně, téměř v duchu obdivných revivalů, logicky vyvolá otázku, zda výsledek bude zajímat i někoho jiného, než jen pamětníky. Tichá dohoda si tu po svém pohrává jak se skladbami z osmdesátých let, které ovlivnily její vznik, tak i s těmi z devadesátek, které vznikaly souběžně s jejími největšími hity. V nových verzích se ale rozdíly mezi nimi téměř stírají.

Album, na kterém jsou autorsky zachyceni nejen Verve, The Smiths nebo hned třikrát Oasis, vyšlo prakticky v tutéž dobu, jako novinka Blur, kteří s nimi kdysi soupeřili o úspěch. Jenže zatímco Blur natočili opravdu čerstvou a současnou desku, tyto cover verze mohly naopak klidně vzniknou o patnáct let dříve a na vydání čekat v šuplíku. Střídají akustické i classic rockové pojetí, neprovokují, ale hladí po srsti. Vyvolávají melancholii a příjemně ukolébávají. Někdy až moc.

Je nicméně pozoruhodné, jak funguje souhra zavedené party s mladou zpěvačkou (stejně jako část předělávaných kapel spojuje město Manchester, ji s duší Tiché dohody Danem Šustrem zas pojí jako rodiště Kladno). A jako u každé cover verze je pochopitelně zajímavé porovnávání si s originály. Nebo alespoň představa, co by asi řekli například The Chemical Brothers na to, že se z jejich rozjeté jízdy stala balada postavená na akustické kytaře, jak vypadlá z repertoáru Patti Smith. Jen té serióznosti je tu až příliš, a podle všeho koncertně ty verze budou fungovat mnohem lépe.

Tichá dohoda natočila, a to někde i bez ohledu na originály, rockové album pro rockové fanoušky. Vlak, který ho veze, je navzdory době svého vzniku vypulírovaný, dobře promazaný, ojnice na lokomotivě kmitají a páry má také dost. Jen je možná škoda, že si to sviští z Manchesteru do Kladna a ne spíš naopak.

Electric Lady: Electrical (Rocking Planet)
http://bandzone.cz/iamelectriclady

Pod poměrně profláklým nickem (jmenovalo se tak studio Jimiho Hendrixe i album Janelle Monáe, stejný název nese i slovenský revival Led Zeppelin) se skrývá plzeňská zpěvačka a kytaristka Tereza Hrubanová, která svou letošní debutovou desku nahrála zčásti v Čechách a z části v americkém Austinu. Už od prvních tónů může až zaskočit technickou suverénností.

Jestliže instrumentálně i pěvecky ční vysoko nad průměrem, hudebně se nese na vlně ukázkového funku, občas lehce říznutého bluesrockovými vlivy, který je stejně dokonalý, jako špičkový studiový hráč. Muzikantské chyby by se tedy na albu hledaly marně, ale bohužel dost podobné je to i s přítomností čehokoli inovativního. Což není příliš pozitivní ani v momentě, kdy je víc než patrné, že ono všudypřítomné retro je zcela úmyslné a že si ho interpretka řádně užívá.

Právě živelnost a zjevné nadšení je na albu tím nejzajímavějším i nejcennějším. Posluchač se už od prvních vteřin dostává do víru hudby, jako by se ocitl uprostřed pódia při nekonečném jam session. Je zaplaven přívalovou vlnou rozličných vjemů, které se ovšem slévají v těžko rozlišitelnou masu, podpíranou dusajícím rytmem a slapující baskytarou. Ze všeho občas vykoukne pěkný melodický nápad, ale než se stačí zapsat, zmizí pod dalšími sóly a instrumentálními perličkami. Nahrávka dokonce zní natolik plně, že vůbec nechybí absentující, i když jinak pro žánr charakteristické fanfáry dechů.

Electric Lady debutuje navzdory ani ne půlhodinové délce výživnou a celistvou deskou. Jenomže deskou, kterou ocení hlavně sami muzikanti a všichni ti, pro které je špičkové zvládnutí nástroje (Tereza je mimochodem po právu firemní hráčkou věhlasné značky Fender) nejenom prostředkem, ale i cílem. Těm totiž nejspíš nebude ani vadit, že i po několika posleších nahrávka nedovoluje zapamatovat si víc, než pocit, že zrovna tenhle motiv už někde zazněl. První množině nadšených příznivců proto bude zcela jistě konkurovat i skupina těch, kterým se bude album, opatřené značně kýčovitým obalem, jevit jako zcela prázdná instrumentální exhibice. A je jen na každém posluchači, do kterého z těch táborů se zařadí.