Druhý den letošního jubilejního ročníku barcelonského festivalu se, opět za asistence krásného slunného počasí, nesl v poněkud feministickém duchu. Nicméně došlo i na sympatické návraty.
Festival Primavera Sound má spoustu příjemných aspektů. Jedním z nich je skutečnost, že se zde nepěstuje laciné intelektuálství, tolik známé z těch kvalitnějších českých přehlídek, které s sebou nese představu, že pop je fuj, a že každý, kdo nedělá propracovanou a umělecky hodnotnou hudbu, je zoufalec. Program tak zde kloubí avantgardní extrémy, tzv. nezávislou hudbu i mainstreamově laděné tvůrce, každý z návštěvníků si vybere svoje a všichni jsou spokojeni.
Kdo tak nestihl v krytém Auditoriu křehký folk José Gonzálese, mohl zahájit třeba s The New Pornographers. Jejich ambicí zjevně nebylo víc, než dobře naladěnému a až překvapivě početnému davu zahrát svoje nenáročné melodické poprockové písničky, nepříliš vzdálené třeba tomu, co dělá u nás Mňága a Žďorp. Mnozí ale u toho koukali na hodinky. Už od osmé večerní totiž došlo překvapivě brzo přinejmenším na jeden z vrcholů celého dne.
Na festivalu se již stává tradicí, že tu některá ze starších kapel zahraje své klasické, nejlépe debutové album. A to kompletní, skladby pěkně v pořadí jako na nahrávce. Po Breeders s deskou Pod a loňských Television s Marquee Moon, letos Patti Smith jede turné se čtyřicetiletým albem Horses a nepřekvapilo tak, že ani zde s ním nemohla chybět.
Zpěvačka, která by příští rok měla oslavit sedmdesáté narozeniny o tom, že ji forma nejen neopouští, ale naopak je na tom po hubenějších letech minimálně stejně, jako v nejslavnějších dobách, důrazně přesvědčila české publikum už na festivalu v Trutnově. A to, že její letošní pražský koncert, právě s programem Horses, byl vyprodán v řádech několika dnů, také o něčem svědčí. Na barcelonském pobřeží přilákala k jednomu ze tří hlavních pódií dav několika desítek tisíc lidí a už od prvních tónů bylo jasné, kdo je hrdinou dne.
Spolu s kytaristou Lenny Kayem vypadali díky šedivým dlouhým vlasům jak dvojčata. Celá kapela byla evidentně v dobré náladě, která se přenášela i na publikum. Stále častěji propukalo v aplaus a nadšeně reagovalo i na takové maličkosti, jako když si zpěvačka opakovaně odplivla. Její výkon byl obdivuhodný a nasazení už hraničilo s hazardováním se zdravím. Z pouhé rekapituace letitých skladeb se tak stal svátek, mimořádný okamžik, který se nezapomíná.
Podobně silný ženský element ovládl i pódium na druhém konci areálu. Kathleen Hanna bývala členkou Bikini Kill i Le Tigre a nyní svůj drzý ječák propůjčuje kapele The Julie Ruin. Vzteklé písničky s jedovatou kytarou a energickými bicími byly vlastně mladistvější obdobou téhož, co proslavilo Patti Smith, ale při přímé konfrontaci, pár minut po sobě, prostě nemohly obstát. Přesto si energie i radikální přistup, ze tří pětin dámského uskupení dokázala urvat pozornost.
Ještě důraznější v tomto směru byly rovněž americké Sleater-Kinney, čtveřice bez výjimky stále krásných dam, která přivezla jak své starší, punkově uječené, tak i sofistikovanější skladby z letošního alba, se kterým se po letech neexistence vrátila s plnou parádou. Až jedovatě ostrý a zařezávající se vokál doplnily zajímavě vystavěné harmonie a jestli ten večer bylo u někoho v publiku vidět narůstající zájem po zprvu jen zvědavé nedůvěřivosti, pak to byly bezesporu právě tyto Američanky.
Ve srovnání s nimi zněli australští The Church, stavějící si své melancholické a příjemně náladové písně až unaveně a ospale. Přesto ale dokázali vyvolat zvláštní magii, která okouzlovala a vlastně i byla (podobně jako už předtím silnými melodiemi bodující romantici Damien Rice nebo Belle and Sebastian) příjemným způsobem, jak zrelaxovat mezi divočejšími spolky.
Primavera má ráda i vazbící kytarovky. Do řady z minulých let, tvořené My Bloody Valentine, Jesus and Mary Chain či Slowdive se letos připojili britští Ride. A i když ani kameramani, přenášející dění na projekční plátna, si neodpustili záběry na početné arzenály kytarových efektů, při jejich "svěžím retru" se především ukázalo, proč hudba Ride nestárne, a i v roce 2015 má schopnost oslovovat nejen pamětníky. Stojí za tím nikoli inovativní přístup ke zvuku, který Ride a jejich kolegy proslavil, ale obyčejná síla jejich nápaditých písní, které navzdory době svého vzniku dobře fungují i dnes.
Hiphopová jízda Run The Jewels se trochu vymykala z většiny toho, co bylo ten den na festivalu ke slyšení, a vlastně ji na to, o jak stále stoupající hvězdy jde, ani nesledovalo nijak extrémně vysoké množství lidí. Přesto tu silně agresivní projev, oproštěný od jinde cíleně budované pódiové show, zarezonoval a hlavně předvedl, jakou sílu může mít dnes už převážně zkomercionalizovaný rap, když se vrátí od sebestředného posilování ega interpretů ke spolupráci v tomto případě obou protagonistů, a naléhavosti sdělení.
Jestli ten večer bylo u některého vystoupení možné získat dojem, že je při něm možné úplně všechno, pak to bylo u toho, které naservíroval Ariel Pink. Přeskakování z artrockových pasáží až někam k discu, vokální ehibice, taneční melodie i uječená divokost se v jeho setu střídaly takovým tempem, že udivený výraz "WTF?" alias "Co to proboha má být?!" opravdu v publiku nebyl výjimečný. Když pak v jedné skladbě před mikrofon vylezl bubeník v dámských dvoudílných plavkách, nedivil se naopak už skoro nikdo. Divoká, nápaditá a povětšinou zábavná produkce rozhodně stála za návštěvu.
Finále pátečního večera se pak neslo v pozitivním duchu. Zatímco kvarteto Alt-J, které by se zanedlouho mělo objevit v Praze, uchvacovalo podmanivými melodiemi, Jon Hopkins nabídl rozjuchanou a optimisticky veselou taneční party. Hlavní program festivalu pak vyvrcholí v sobotu s Interpol, Babes in Toyland, The Strokes, Einstürzende Neubauten nebo s Underworld.
