V katalánské Barceloně, přímo na španělském pobřeží, začal ve čtvrtek 28. května další ročník festivalu Primavera Sound. A hned nabídkou prvního regulérního dne připomněl, proč ho mnozí řadí k nejlepším v Evropě.
Plný program přehlídky je roztažený do zhruba týdne; dění v areálu doplňují klubové koncerty a panelové diskuse. Vlastní program na letos jedenácti pódiích, se ale vejde do trojice dnů. Přesto každý z nich nabídne takovou koncentraci zajímavé hudby a takový počet hvězd, že převyšuje i celoletní nabídku všech českých festivalů. Nejinak tomu bylo i letos.
Při jubilejním, patnáctém ročníku, bylo už z programu předem jasné, že si pořadatelé uvědomují svou pozici akce, na kterou se lidé sjíždějí z celé Evropy (počet kvalitních zahraničních kapel a především počet zahraničních návštěvníků je dnes zřejmě nejspolehlivějším ukazatelem úrovně festivalu). Po loňské rekordní návštěvě, kdy branami prošlo za celý víkend 200 tisíc lidí, trochu "přibrzdili" a ta opravdu nejpopulárnější jména, jako byli v minulých letech Blur, The Cure nebo Nick Cave, která zde mívají pod pódiem desetitisíce lidí, letos chyběla.
Ani v nejmenším to neznamená, že by byla nabídka chudá.Dramaturgové jako každý rok servírovali porci čerstvých jmen a objevů a vydatně je doplnili respektovanými žánrovými hvězdami, přičemž největším problémem opět bylo čemu dát přednost, a co (občas s těžkým srdcem) oželet, protože všechno se stihnout prostě nedá.
Yasmine Hamdan, libanonská zpěvačka, usazená v Paříži působí i zpívá tak, že jasně vystupují na povrch její orientální kořeny. Nicméně zvuk její kapely s world music nemá prakticky nic společného a osciluje spíš mezi rockem a popem, což dává pozoruhodný výsledek. Skladby měly jak taneční feeling, tak i rockovou energii a většina těch, která na její set zavítala, už i zůstala. Což se nedalo říci o Vietcong, svižné a energické kanadské čtveřici. Ti přivezli svůj příjemný jarní debut, ale ne vždy ho dokázali dobře "prodat" a jejich snaha často vyznívala spíš jako laciná póza těch, kteří se tváří jako objevitelé na dávno dobytých územích.
To Giant Sand byli úplně jiný kelímek pitiva. Jejich set zpočátku mohl svým elektrifikovaným country českému posluchači připomenout Pavla Bobka v nejlepších letech, ale později mohutněl a zdvihal se do příbojových vln, ne nepodobných třeba Velvet Underground v jejich nejpsychedeličtějších skladbách. Skvěle vygradovaná a energicka hudba spíš oslovila ty starší, ale vzhledem k tomu, že Primavera rozhodně není festivalem pro teenagery, a ani dvacetiletí nejspíš nejsou v publiku převaze, vlastně tu byla zcela na místě.
Prvním vrchlem večera byl jasně The Thurston Moore Band. Faktické pokračování legendárních rockových hlukařů Sonic Youth není jejich revivalem, ale spíše pokračuje a rozvíjí jejich hudební přístup. A sám frontman, který i ve svých šestapadesáti působí neobyčejně mladistvě, nenechal ani na chvíli na pochybách, že si stále umí svými důmyslně upletenými a vygradovanými písněmi, které se ani tentokrát vedle minimalistického hlukového divočení nevyhýbaly skvělým melodiím, publikum omotat kolem prstu.
Živý a energický byl i set stárnoucích členů americké legendy, před dvěma lety obnovených The Replacements. Jednoduché, svižné a doslova taneční punk´n´rolly sklidily nadšenou reakci i od těch, kteří se v době založení kapely teprve chystali na svět. A o nějaké vyčpělosti nemohla být ani na moment řeč.
Ti, kteří dali přednost energickým Spiritualized před melancholickými Antony and The Johnsons, rozhodně neměli důvod litovat. Psychedelické spirály, doplněné o působivou světelnou show, se roztáčely do divokých tornád, dvě čokoládové vokalistky dodávaly andělské sbory a kapela si ve všech směrech napravila reputaci nepovedeného vystoupení z roku 2012.
Svou slabší chvilku si naopak vybrali očekávaní The Black Keys. Problém nicméně nebyl ani tak v samotné hře, ale v podivuhodně špatném ozvučení. Pár řad pod pódiem americké hvězdy, kterou asi u nás jen tak neuvidíme, protože opakované držitele Grammy by nejspíš nikdo nezaplatil, nadšeně aplaudovalo, ale i když dan Auerbach s kolegy poctivě servírovali své příjemné propojení živelných bluesových akordů a výrazného elektronického zvuku kláves, znělo to jako bez energie a "na půl plynu".
Naopak mimořádně se vystoupení povedlo Chetu Fakerovi. Procítěné skladby, přelévající se od tanečních lelektronicky tepajících beatů k až soulově melancholickým náladám, přilákalo obří dav a nadšení neznalo mezí. Australský zpěvák, který ještě loni na ostravských Colours působil spíše plaše a ostýchavě, nyní zářil sebejistotou a odrazilo se to i ve stále přesvědčivějším podání.
Pro ty, kteří nechtěli čekat na ranní party s Andy Weatherallem a něžné elektronické plochy Jamese Blakea dlouho po půlnoci, mohli večer uzavřít na v jednu hodinu po půlnoci servírované seanci se Sunn O))). Trojice, která je v hudbě tímtéž, čím je ve výtvarném světě konceptuální umění, nikoho nešetřila. Jejich hlukové stěny útočily na početnou množinu přítomných přímo fyzicky, a temný rituál, podpořený kvalitní aparaturou na jedné z hlavních scén, jedny hypnotizoval a jiné donutil k útěku. Jen těžko si představit na podobném místě a v podobný čas tuto formaci na jiném z festivalů.
Přesto měl čtvrteční první den festivalu spíše zahřívací charakter. Už v páteční večer jsou totiž na programu Run The Jewels, Patti Smith, Damien Rice, Alt-J, Julian Casablancas a britské legendy Ride.
