Zhudebňování literárních předloh není ani ničím výjimečným, ale také ničím,co by mělo od počátku předem zaručený úspěch. Historie skoro spíš učí, že těch případů, kde ambice převyšují smysluplnost výsledku, je kvantitativně více. Což ovšem není důvod se hudební tvorbě, která namísto prezentace vlastních názorů připomíná myšlenky jiných, vyhýbat. A už vůbec ne důvod, podobné nahrávky předem odsuzovat.
Kafka Band: Das Schloss (Supraphon)
http://www.supraphonline.cz/album/62443-das-schloss
Snah nějak uchopit, vyložit či dále zpracovávat a předávat dílo pražského Němce Franze Kafky byla už celá řada. Je to vcelku pochopitelné - jeho tvorba je pro menšinu potencionálních příjemců čímsi velmi přitažlivým svou magičnosti či pokládanými otázkami, zatímco pro zbývající většinu čímsi až ukázkově intelektuálně nepochopitelným. A bylo asi jen otázkou času, kdy v těchto pokusech dojde na komiks. To, že nakonec dostal i svůj "soundtrack", bylo sice dílem náhody (původně mělo jít jen o několik písní k vernisáži), ale nakonec díky tomu vznikl pozoruhodný útvar.
Ten ze všeho nejvíc připomíná melodram, nepřináší tradiční písničky ani obvyklou rozhlasovou dramatizaci. Protože se tu pracuje s originálním německým textem, který je jen v útržkově překládán, germanisté jsou ve velké výhodě, ale i neznalost předlohy nemusí být problém. Jednotlivé "skladby" prostřednictvím důležitých momentů kopírují děj, nesnaží se ho otrocky převyprávět, ale přesto se jim úspěšně daří navodit atmosféru a vtáhnout. Zároveň se ovšem nevytrácí ani komiksová zkratka, určitá nadsázka, prozrazující odmítnutí tvůrců přistupovat k předloze s posvátnou úctou, která jak známo svazuje ruce.
I proto vedle balad a melancholicky zamyšlených míst, může klidně figurovat i dechovková halekačka Frieda či folkový "cajdák" Traum, jako určité odlehčení i znak toho, že tvůrci nepodlehli spasitelskému komplexu a pocitu, že jsou to oni, kteří tu vytvářejí umění, "vylepšující" předlohu. Okolnosti vzniku i to, kdo všechno se projektu zúčastnil, bylo opakovaně probráno i ventilováno, takže už to může dobře napovědět. Dobře s tím ladí i cílená absence jakýchkoli elektronických ploch a zvuků a důsledné využití tradičních nástrojů.
Spolu se sugestivním Rudišovým deklamativním projevem a Švejdíkovým zpěvem se nabízí zážitek, jen těžko označitelný na všednodenní. S Kafkovou předlohou má společné to, že spolehlivě otráví všechny, kteří by čekali, že jim vyjde ochotně vstříc, bude se jim podbízet, dočkají se jasného vysvětlení, dalších umakartových písniček. Kdo ale nepochopil, že v tomto případě nelze klást měřítka obvyklá pro běžná hudební alba, ale má co do činění více s divadelně - literárním útvarem, není mu pomoci. A to že obsahuje i velmi silná místa (Grab, Winter), která mohou uspokojit i tradiční hudební posluchače, na tom nic nemění.
Netradiční zpracování známé knihy určitě vzbudí u mnohých otázky i chuť diskutovat - znak smysluplnosti. Jestli některé z mladších příjemců zpětně přivede ke Kafkově tvorbě, bude to ale už jen příjemný bonus. Na rozdíl od autora, který dílo nestihl dokončit, ho každopádně zde tvůrci přivedou k finále, chaoticky gradujícímu k odrazu světa, ve kterém nic není jednoznačné, prvoplánové a jasně dané. Snad i proto jde o výsledek, nad kterým se v zakomplexovaném tuzemsku bude ohrnovat nos, zatímco v zahraničí mu budou i nadále tleskat vyprodané sály.
Slunovratovy paprsky aneb syndrom kontinuální reminiscence: Sloupořadí (Gekemu) http://bandzone.cz/slunovratovypaprsky
Plzeňská kapela, která řadu potenciálních zájemců o její hudbu velmi pravděpodobně zažene už jen pouhým názvem, existuje přes čtyři roky. Tehdy vznikla jako vedlejší projekt undergroundových Nebylo nás pět. Pod aktuálním názvem i sestavou se prezentuje druhým albem. To žánrově směřuje a posluchače zavádí do prog-rocku sedmdesátých let, a jeho temnějších, s psychedelií koketujících podtónů. Hutné kytarové riffy i vyhrávky prosvětluje art-rocková flétna. Otázka, kde tahle hudba pro pamětníky v - podle fotografií nepříliš starých muzikantech - vzala, visí ve vzduchu.
Podobné skupiny se rády označují jako alternativní. Jenže skutečnou alternativou byly někdy před pětatřiceti lety, kdy podobnou hudbou oslňovali King Crimson, a u nás něco podobného hráli Extempore (ty Slunovratovy paprsky značně připomínají i polozpěvem-polorecitací) nebo třeba Švehlík. Dnes již na tom není ani nic svěžího, ani objevného a už vůbec ne experimentálního. Samozřejmě není důvod upírat komukoli podobný underground hrát, jistě lze ocenit výtečné instrumentální výkony, komplikované kompozice, plné změn temp i rytmů, ale nic to nezmění na faktu, že když mladí hrají hudbu která už vzrušovala jejich rodiče a neposouvají ji dál, nedává to příliš smysl. A když už, tak podobný, jako dnes provozovat kupříkladu revival Jethro Tull.
Přitom je tu nejen vynikající hráčský potenciál, ale i vybraný textový vkus, se kterým jsou vybrány zhudebňovaní autoři: nejen Morgenstern, Krchovský či Ouředník, ale i třeba černěhumorný ruský surrealista Daniil Charms či král patafyziků Alfred Jarry. A i jeden autorský vstup se mezi literární elitou rozhodně neztratí. I díky komplikovaným hudebním strukturám je tu pochopitelně očekáván intelektuálně vyspělý, nepovrchně založený posluchač, pro kterého není problém album soustředěně vnímat.
Slunovratovy paprsky tak na svém druhém albu mohou připomenout například skupinu První hoře - i ta dává přednost instrumentální ekvilibristice před chutí experimentovat, a více než by si všímala, co dělá současná alternativní generace, se obrací do minulosti. Dává to jisté naděje - stejně jako se První hoře sice na alternativních akcích objevují jen sporadicky a častěji slaví úspěch na tvrdě rockové a metalové scéně, stejně tak by Slunovratovy paprsky mohly zaměřit svou působnost na konzervativní, undergroundovou oblast. Protože šance, že by se jim podařilo proniknout s podobnou tvorbou kupříkladu do na alternativní hudbu zaměřených vysílání Radia Wave nebo Radia 1, je upřímně řečeno prakticky nulová.
