V nových stopách
Robert Plant nechává zapomenout na Led Zeppelin

Robert Plant už dávno není tím bouřlivákem, kterým býval za časů Led Zeppelin. Po tom, co v roce 2007 spolupracoval s countryovou legendou Alison Kraussovou na albu Raising Sand, tentokrát přizval hned několik pečlivě vybraných spolupracovníků. Oprášil pro ně už několikrát použitou značku Band of Joy, pod kterou působil už před svým nejslavnějším působištěm spolu s pozdějším bubeníkem Led Zeppelin Johnem Bonhamem, a v průběhu let ji několik nakrátko vzkřísil. Přesto jeho albová novinka, která vyšla pouze pod názvem zmíněné kapely, rozhodně není jen nějakým unaveným ohlížením.

Někdejší hardrocková hvězda se na své nové sólové nahrávce slyšitelně zklidnila, nevolí vypjaté hlasové polohy - a nezdá se, že by to bylo jen tím, že se na výše položeném a agresivním zpěvu podepsal její věk. Na druhou stranu se nespokojuje s tradičním country, k čemuž by sváděla soupiska spolupracovníků. Vlivy tu pochopitelné zřejmé jsou, ale zpěvák jim nedovoluje, aby v pestré směsi převážily a převálcovaly ji svou monotématičností.

Plantovi se ale i bez rockového burácení daří skvěle vystavět napětí, jeho projev je pořád dostatečně procítěný, a i když zpívá tak poklidnou baladu, jakou je Silver Rider, nedělá mu problém ji dynamicky vystavět tak, aby vše neskončilo jen otřepaným a tisíckrát slyšeným cajdákem. Neopakuje úspěšný minulý model, ale navazuje na něj. Proplétá se mezi žánry a předkládá až překvapivě žánrově různorodou nahrávku, ve které se evidentně vědomě nesnaží konkurovat mladším kolegům.  Ale právě onou uvolněností i na tradičních základech blues, country i psychedelického rocku buduje stavbu, která funguje bez ohledu na to nadčasově.

Sahá bez rozpaků k coverům, jakým  je úvodní Angel Dance z repertoáru Los Lobos i s lehkostí přearanžovaným tradicionálům, a dává jim současnou tvář. Písně v této podobě jsou  eklektické, něžné i dobrodružné, nastolená atmosféra je tajuplná i  intimní. Album tak  připomíná pozvánku k návštěvě domů; dává posluchači určitou důvěru a je jen na něm, zda s díky odmítne (netuše, o co se ochuzuje), a nebo bude poctěn možností nahlédnout do soukromí.

Robert Plant svou novou deskou nesází na jistoty a osvědčené postupy, ale hraje si. Baví se a zkoumá možnosti. Nenabízí posluchačům to, co by chtěli primárně slyšet, ale výsledkem se naopak překvapivě dostává až někam, kam se chodí za mnohem alternativnějšími tvůrci. A daří se mu to tak dobře, že se u toho snadno dá zapomenout i na to, že vůbec někdy existovali nějací Led Zeppelin. Což - zcela upřímně - by asi ještě nedávno sotva kdo čekal.

Robert Plant: Band of Joy, 2010, Vydali Universal Music, 47 min.