Desetičlenný orchestr Sto zvířat s úspěchem zaplňuje kluby a je i zaručeným festivalovým tahákem. Po koncertní nahrávce z oslavy dvacátých narozenin mu nyní vyšlo další studiové album Hraju na klavír v bordelu, a poslední zářijový týden s ním vyráží na rozsáhlé turné po celé republice.
Prý jste se dostali do knihy rekordů za to, že jste na letošním Sázavafestu odehráli ve třech blocích 100 písniček. To byl váš nápad?
Jan Kalina: To nevzešlo od nás, to napadlo organizátora Pavla Kloupara a nám to jen přišlo jako poměrně vtipný nápad. Okamžitě jsem si uvědomil, že je to ideální příležitost se na pódiu opět sejít s naším bývalým kytaristou a zpěvákem Petrem Ostrouchovem, který už u nás není sedm let. Protože to, že to bez něj "nedáme", bylo předem jasné.
Jak Petr Ostrouchov reagoval?
JK: Sešel jsem se s ním na obědě a dopadlo to nad očekávání. Přijel za námi na Šumavu na soustředění, a i když ještě den předtím vtipkoval, že mu musí někdo naladit kytaru a že neví, kde má trsátka, tak jsme nakonec zase udělali z právníka rockovou hvězdu.
Tomáš Belko: Takže jsme mohli vsadit na kvantitu - na kvalitu dnes sází každý. Ale byla to strašná dřina to nacvičit.
JK: Milé ovšem na tom bylo to, že jsme si poprvé v téhle sestavě mohli zahrát spoustu těch úplně starých písniček. Je nutné si uvědomit, že když jsme začínali, tak třeba našemu současnému trumpetistovi Pablovi byly asi dva roky. Ten sociálně-potkávací a vzpomínkový aspekt byl pro mě vlastně důležitější než celý ten úsměvný rekord.
Máte nové album, podobně jako jeho předchůdci Postelový scény a Rozptýlení pro pozůstalé opět trochu působí jako monotématický projekt. Vznikaly už texty s myšlenkou na společné téma?
TB: Ona je to legrace, ale vždycky to vyplynulo až časem, a ani tentokrát to nebylo plánované. Takže ne, že bych si řekl, že tam bude ten motiv, ale až když se texty poskládaly vedle sebe, tak se objevilo, že jsou o lidech, kteří jsou uražení a ponížení, a je tam hodně písniček o těch, kterým "hráblo". Ale je to náhoda.
Je to důsledek toho, co se děje okolo vás? Inspirace skutečnými událostmi?
TB: Spíš to vychází z toho, jaký zrovna řeším problém. A nemusí být vlastně ani můj. Poslední tři roky jsem byl pod velkým tlakem v práci, pořád jsem přemýšlel, co se sebou... Dělám v reklamě, mám poměrně velkou odpovědnost, jsem často ve stresu a řešil jsem, jestli už třeba nejsem mimo realitu.
JK: Jsou to mikropříběhy různých outsiderů, některé jsou pikantní, některé možná na hranici hororu, ale to téma vyplynulo až v průběhu nahrávání. Já, když tu desku poslouchám, tak v atmosféře cítím Londýn 1860, za oknem se kýve Sloní muž a Jack Rozparovač vystupuje z kočáru...
TB: Ten titulní slogan řekl jeden velký reklamní mág: "Neříkejte mé mámě, že dělám v reklamě, řekněte jí třeba, že hraju na klavír v bordelu." Ta písnička nicméně není o bordelu, ale o tom, že jsi nepatřičně někde, kde nemáš být. A že ten původní sen byl úplně jiný. Hotel Bellevue je pak rovnou o sebevraždách. A Krátkozraký Viktor...
JK: U toho mi i moje maminka, která je už u nás zvyklá na leccos, říkala, že to je pro ni "trochu za ráfkem" a že jsme to trochu přepískli. Takže mám radost, že se nám i ji podařilo vytrhnout z letargie.
TB: Nebavilo by mě psát o sobě. Píšu o postavách a baví mě si představovat, jak přemýšlí. Ten člověk špatně vidí, a tak má matku v křesle a nevidí, že je už mrtvá. A tím, že je krátkozraký, tak má pocit, že svět je krásný a že doma ho někdo čeká. Není to vlastně ani temné, je to jen příběh o tom, že ne všechno je tak, jak to někdo vidí.
To mi potvrzuje teorii, že Sto zvířat jsou vnímáni jako veselá taneční kapela, ale ve skutečnosti mají témata písniček dost vážná a k hudbě kontrastní - stejně jako to kdysi dělali Mňága a Žďorp nebo Nahoru po schodišti dolů band. Co na to fanoušci? Uvědomují si to?
TB: Já jsem rád, že to tak je. Nedávno za mnou přišla jedna holka a říkala, že se dlouho léčí s maniodepresivitou. A že si jí strašně líbila písnička Královna temných spádů. Že ji dostala z toho nejhoršího. Vůbec myslím, že čeští posluchači hodně vnímají texty, ta tradice je tu silná. Ale kdyby naše kapela začala hrát temněji, určitě bych měl tendenci to vyvažovat a psát veselejší texty. Ten rozpor mě baví.
JK: Vždycky když vidím, že pět tisíc lidí s námi zpívá Alice se dala na pití, což je strašný příběh o tom, jak někdo někomu zničil dětství, ke kterému jsme přidali taneční swingovou hudbu, tak z toho mám radost. Ten kontrast funguje a je očistný.
TB: Já jsem ostatně nikdy v životě nezažil nic jen černého nebo bílého, vždycky to je promíchané.
Natáčet jste začali už v únoru. To je dnes až nezvykle dlouhá doba vzniku. Co ji způsobilo?
TB: Máme výhodu, že se studiem Sono a Milanem Cimfem máme mimořádně dobré vztahy, a už v minulosti se nám hodně osvědčilo nahrávat v různých fázích. Honza třeba tentokrát nazpíval několik skladeb takovým nakřáplým hlasem, a některé jsme pak přetočili, ale některé jsme nechali pro tu zajímavou polohu. Taky nástroje, když se nazvučují pokaždé znovu, dostanou úplně jiný nádech. Ta nahrávka je pak mnohem barevnější. Takže kdysi to byla nouze, že jsme nahrávali po etapách, protože ve studiu nebyl volný termín, ale dneska už to považuji za ideální metodu.
JK: To album bylo asi zatím naše nejpřipravenější. Dokonce jsme se překonali a složili i některé písničky, které jsme pak nepoužili. Poprvé v životě jsem se ocitl v roli producenta, ale nedovedu si představit, že bychom se odstřihli od normálního života, a na měsíc se zavřeli do studia - jak říká Tomáš, do budoucna už to chceme dělat jen takto.
Jako hosty jste do studia přizvali i Radůzu nebo Radka Pobořila z Čechomoru. Podle čeho jste si je vybírali?
JK: To je vždy těžké. Máme k dispozici deset muzikantů v kapele a jedna možnost je využít jen je a nahrát to syrově bez hostů, anebo k tomu naopak přistoupit jako k nahrávce orchestru, a pak najednou vyplyne, že tady v dechové sekci chybí tuba, tady flétna a tady zas něco jiného. My si tentokrát vybrali tu druhou možnost. A tak když jsme nahrávali tango, tak bylo jasné, že tam musejí být housle - a Vojta Lavička už s námi kdysi nahrával, protože je skvělý muzikant. A chtěli jsme taky mít ty správné nástroje - když tam má být tahací harmonika, tak aby nebyla hraná na klávesy, a když tam mají být Hammondovy varhany, tak aby tam byly. Ano, bylo to drahé a pracné, ale je to tak, jak to má být. A Radůza - to je taková třešinka na dortu, už dlouho jsme si říkali, že by její hlas k hlasu Jany Jelínkové dobře pasoval. Je to duet nejhlubších ženských hlasů v republice.
TB: O každé písničce jsme každopádně dopředu měli jasnou představu, jak by měla znít a co by tam kdo měl hrát. Bavili jsme se hodně o obsahu, o výsledné podobě.
JK: Vycházelo to také z toho, že jsme zjistili, že třeba naši dechaři mají nejradši písničky, kde nejsou dechy. (smích) Jak hrajeme v létě i tři koncerty denně, tak je každý rád, že si může dát pauzu. Takže je to dnes přesně obráceně než kdysi, kdy chtěl každý hrát všude od začátku do konce. Po letech jsme se naučili, že méně je více.
Počet koncertů vám narostl hlavně s loňským turné k albu z výročí 20 let, ve festivalové sezóně jste hrávali až třeba pětkrát za víkend. Pořád to trvá?
JK: Loni jsme zahráli sto koncertů, to je asi náš rekord.
TB: A občas to byla opravdu pěkná hustota.
JK: Letos to trochu polevilo, ale aktuálně jedeme turné k novému albu, které budeme hrát skoro celé, ale samozřejmě některé starší písničky, jako je třeba Dáma s čápem, tam nemůžou chybět. Taky využijeme nazkoušené písničky ze Sázavafestu a budeme tam mít jakési "pamětnické okénko", kdy si budou moci diváci sami pokaždé zvolit dvě skladby z těch starších, které chtějí ten den zahrát.
Kromě nového alba máte i novou knihu Nikdy nic nebylo...
JK: To ani ne tak my jako Tomáš.
TB: Oslovili mě z nakladatelství Akropolis, jestli bych ty své texty nechtěl vydat, protože zjistili, že jsem je zatím nikdy nepublikoval. Vzpomněl jsem si na Honzu Šulce, který pracuje jako knižní editor, a dal jsem mu všechny možné texty z průběhu pětadvaceti let, byla toho asi tuna. A on si z nich vybral sám asi stovku, možná trochu víc. Já jsem k tomu přidal jen pár dalších podle svého výběru, které jsem tam prostě chtěl mít. To jsou ale jen asi tak 3 % obsahu.
Jde jen o texty Sta zvířat, nebo je tam i něco jiného?
TB: Je tam i řada takových, které nikdo nezhudebnil. A jsou tam i texty pro jiné interprety, třeba pro Lanugo nebo pro Lucii. A také takové, které asi moc lidí nezná, protože jsou z divadelních her, třeba z muzikálu Ještěři, který jsem napsal s Davidem Drábkem a dávají ho v Hradci Králové. Teď už můžu vydat další knížku až tak v sedmdesáti.
A jak vznikla soutěž pro fanoušky "Každé album má své mouchy"?
JK: Tím jsme chtěli vzít vítr z plachet vám, novinářům a katům našeho snažení. A rovnou jsme se předem rozhodli, kolik much ta naše nová deska má.
TB: Když už to je v bordelu, tak jsme si říkali, že by to třeba mohl být takový ten mexický bordel, kde lítají mouchy. Mouchy jsou symbolem hnoje, piáno na kterém na obalu ta masařka sedí, zase něco akademického, což je taková alegorie k naší kapele. Jsou tam ti až nechutně dobří studioví muzikanti...
JK: ...a pak jsme tam naštěstí my dva, kteří tu dokonalost jistíme. A tak jsme do bookletu dovedně schovali několik masařek, některá už je po smrti, některá teprve startuje, a vymysleli jsme si, že kdo je správně spočítá a napíše nám to na náš web, kolik jich je, tak mu umožníme jednu výjimečnou věc. Malinko nahlédne pod naší pokličku, a maličko se otře o tu mucholapku. Jednak bude mít volný vstup na koncert ve městě, které má nejblíž, ale zároveň mu dáme možnost - pokud bude chtít a bude mít odvahu - aby absolvoval kousek toho našeho turné s námi v našem Fordu Tranzit a těch našich much si dostatečně užil.
