Bývaly doby, kdy mainstreamovou hudbu tvořící interpreti, měli při vydání alba pozici výrazně jednodušší než ti alternativní. Jenže už jsou pryč. A mnohdy jsou ti první na tom dnes i paradoxně hůře. Nejsou neokoukaní, nejsou progresivní a dělají jen hudbu pro masového posluchače. Co na tom, že vůbec nemusí být hloupá?
Sto zvířat: Ministerstvo mýho nitra (100PROmotion)
https://www.supraphonline.cz/album/108924-ministerstvo-myho-nitra
Sto zvířat letos slaví čtvrtstoletí existence a namísto obvyklých výběrů hitů či oslavných koncertních záznamů si k tomu nadělili desátou řadovou desku. Poprvé na ní je jeden ze zakladatelů, dnes už jen bývalý saxofonista Tomáš Belko, pouze v pozici výsadního textaře. Sama nahrávka nepřináší nic, co by už nebylo známo z jejích předchůdců, ale právě Belkovy černě-humorné texty, řemeslné zpracování i tradiční tragikomediální dávka ji úspěšně vytahuje z hrozícího opakování zajetého modelu.
Hořkosladkost, trocha bizarností a cynických úšklebků. Belko opět bravurně zvládá odpozorovat a vytáhnout ze všednodennosti důležitá témata a zamontovat je do příběhů, které občas jako by vypadly z Tarantinových filmů. "Nic není ujetý tak jako realita," ze skladby Průvod je slogan, který by mohl být mottem nejen celého alba, ale kapelové tvorby vůbec. V druhém plánu pak písně odrážejí pocit padesátníků ve stylu oblíbeného pořekadla "Mládí v háji a do důchodu daleko." Se ctí a leckde zábavně.
Hudebně kapela opět dokazuje, že ačkoli základní ska linie je jasná, ani v nejmenším jí nedělají problém drobné výlety jinam, které pochopitelně skladby nemálo zpestřují, ale i způsobují, že nelze mluvit o stagnaci. Hudbu si téměř výhradně vzal na starost frontman Honza Kalina, ale blýskl se i stálý host Filip Nebřenský. Propracovanost a instrumentální jistota ve spojení s temperamentem a optimistickým přístupem zúčastněných udržují kapelu ve hře.
Ano, nejsou tu tak nadprůměrné a nadčasové skladby jako Alice se dala na pití nebo Dáma s čápem, ani tak zdařilé spojení textu s hudbou jako v Nejkratší cestě, ale přesto se tu jistě pár zástupců do stálého repertoáru vyloupne. V předposlední skladbě kapela sarkasticky komentuje své výročí: "Víš jakou to dalo práci / vytvořit si rezignaci / kolik mě to stálo let / nechtít změnit svět?" Právě tady je k nové desce klíč. Pokud ten úhel pohledu přijmete, není těžké dospět k názoru, že i tentokrát zvířena obstála se ctí.
James Harries: Until the Sky Bends Down (Tranzistor)
https://www.supraphonline.cz/album/108219-until-the-sky-bends-down
James Harries, jeden z mnoha původem zahraničních muzikantů usazených u nás, bývá často nálepkován jako písničkář. Na novém, už šestém albu ale kombinuje sólovou intimitu s plným zvukem popové kapely, přičemž komorně pojaté písně si nechává na pozdější čas. Ale co je fajn, v obou polohách si zachovává uvěřitelnost i schopnost probouzet emoce.
Pokus vymanit se z pozice sólisty vůbec nedopadl zle. Přizváni byli špičkoví instrumentalisté, kteří jdou z projektu do projektu a hrají s několika kapelami, a ačkoli se v "kapelových" skladbách občas až balancuje na hraně medového kýče, přinejmenším jako další ukázka, jak také lze dělat pop, to vůbec není k zahození. Nepřekvapí však, že v křehčích a méně rozmáchlých polohách, je zpěvák přesvědčivější.
Sám autor se několikrát nechal slyšet, že pro něj nejsou důležité příběhy, ale navození nálady, pocit, který se snaží posluchači předat. To se mu na aktuální nahrávce daří více než dobře. Ať už sází na vemlouvavost s prostým doprovodem kytary, nebo na hutný zvuk s klávesami a smyčci a přibližuje se k plochám filmových melodií, které už si v minulosti také vyzkoušel. Dokáže být naléhavý i zamyšlený, melancholicky rozněžnělý i příjemně pozitivní. A při vší vstřícnosti svůj a beze snahy se zalíbit.
Aktuální album je pro Harriese podařeným krokem. Již dřívější příznivci dostali vrchovatou porci toho, pro co si ho v minulosti oblíbili. A zdařile vyprodukovaná nahrávka by mu mohla otevřít i pár nových, dosud zavřených dveří. Třeba i těch, které pak zůstanou otevřené také pro jiné.
