Noví versus staří. Dávné vzpomínky a čerstvá rána mezi oči. Uvědomění si, že na vyslovený názor nikdy není pozdě, na pojmenování toho, co nás obklopuje, by mělo být vždycky dost času a jen máloco jiného má vůbec smysl. Generace, prostředky i způsoby se mění, ale podstata zůstává stejná.
Bonus: Náměstí míru (Starcastic)
http://soundcloud.com/konec-civilizace/sets/bnsnmstmr
V roce 2010 vletěl Bonus na domácí scénu s razancí uragánu: během pár měsíců nejen odehrál - nejdřív sólo a potom spolu s Plug´n´Play - řadu koncertů, ale hlavně nahrál a do světa pustil dvě EP (dohromady by vydala na regulérní desku) a koncem roku pak svůj dlouhohrající debut Konec civilizace. Temný, znechucený, agresivní a naštvaný. Druhá deska Náměstí míru se objevila už po roce a v mnohém je úplně jiná.
I u ní je ale zcela zbytečné ztrácet čas tím, zda jde o hip hop, či nikoliv, a zda jde v textech o sarkasmy nebo spíš o výstižné a přesné pojmenování reality. Zato zbývá dost času se zamýšlet nad určitou rezignací, která ze všeho dýchá, a nad tím, proč přesto nechybí svébytný humor, a přemýšlet, zda to je celé důsledek blížící se Bonusovy krize středního věku, nebo toho, že naopak ještě na ni vůbec nemá čas. Bonus už neplive jedovaté sliny, ale spíš s povzdechem konstatuje to, čeho už má plné zuby a co je mu k smíchu. A jen tak, jakoby mimochodem, z něj padají geniální melodie.
Bonus je totiž písničkář nového věku. A zdaleka nejen proto, že mu nechybí schopnost formulovat pocity i názory a vrstvení elektronických zvuků vyměnil za vrstvení útržků akustických smyček nástrojů, jako je banjo, ukulele či steel kytara. Náměstí míru je plné křehkých až intimních poloh, ale zároveň i bezbranně působících písniček, ovšem se silou bourat zdi předsudků. Vady výslovnosti by u toho řešil jen blbec.
Je až vtipné, jak do toho všeho zapadá předělávka sebe sama - tedy Kyslík z repertoáru Ememvoodoopöká - nebo vysamplování Houpacích koní do Jak málo nám stačilo. Stejně jako Bonusovy sebenálepky flow-fi, hip pop a urban folk, které jsou vtipné i zároveň výstižné. Ta nahrávka se - tedy pokud už posluchač dávno nemá hroší kůži - veskrze příjemně dostává pod pokožku a zanáší mozkové závity. Stojí za to se k ní vracet a zkoumat ji z jiných úhlů, což je v dnešní době pomíjivosti k nezaplacení. To, že se při každém tom návratu objeví něco předtím přeslechnutého, že vyplave na povrch řada nenápadných detailů, to už je zkrátka Bonus. A Náměstí míru je nejen jedna z nejlepších tuzemských desek roku 2011, ale především jedna z mála ukázek toho, jak to vypadá, když se nepřešlapuje na místě.
Šafrán: Hutka, Lutka, Merta, Třešňák, Voňková (Galén)
http://www.galen.cz/idistrik/vydav/?page[book]=4868
Vlastně je to dnes už dávná historie. Podtitul alba Nahrávky z let 1968-1976 je výmluvný dostatečně, o sdružení Šafrán, které spojovalo to nejlepší z domácí písničkářské scény v sedmdesátých letech, už asi každý, kdo chtěl, dávno ví. A nejspíš i o albu, které mělo vše shrnout a podat o celé tehdejší scéně zprávu, avšak na poslední chvíli díky laskavým normalizátorům skončilo "ve stoupě".
Díky péči vydavatelství Galén, která v současnosti tak trochu připomíná práci buditelů a národních osvícenců své doby, vyšla po pětatřiceti letech nejen původní deska, ale ještě druhý disk s písněmi té doby - možná ještě silnějšími, s větší výpovědní hodnotou i zachycením tehdejšího ducha doby i nevadnoucí poezie, z nichž některé stačily vyjít na singlech a některé vůbec ne. Silnými a cennými navzdory podání a odlišnému pojetí interpretů.
První kompletní vydání všech tehdejších studiových nahrávek dýchá především nostalgií, ale v drtivé většině svou sílu ani po letech neztratilo. Hodnotit jednotlivé dnes mnohdy zlidovělé písně, srovnávat známá fakta - tedy že Merta a Voňková byli lepší instrumentalisté než ostatní, Třešňák silný ve své autenticitě a syrovosti a Lutka roztomilý v interpretaci Zychových vtipných, ale jinak vcelku nenáročných bláznivých blbůstek - zavání naivitou. Prověřil je totiž čas. Mnohem zajímavější je si připomínat různé detaily: jak zajímavě zní smyčcový komorní soubor v Hutkově Milá s milou nebo kdože s ním zpívá ten druhý, vychraptělý hlas ve Václavek vrah.
Dvojalbum Šafrán je ale především odrazem své doby. Výraznou stopou invence, zformulovaného názoru i impulzem pro další generace k uvědomění si, že ani doba normalizace nezastavila autorskou tvorbu. Dokumentem toho, že bojovat proti nepřízni je vždy lepší, než jen si stěžovat. A tak si lze užívat jejich dnešní svobodný poslech a uvědomovat si u toho, že svobodný je každý přesně tak, jak sám chce svobodný být. V každém režimu a v každé době.
