Slovinští retrogardisté se po slabší chvilce s albem Spectre znovu dostali do formy. Jejich nejnovější počin Also Sprach Zarathustra je fantastický. Zlověstný, plný temných kontur a zároveň majestátní. Přesně takovou hudbu od nich chceme slyšet.
Nejde přitom o klasicky písničkovou desku, Also Sprach Zarathustra je záznam hudby k divadelnímu představení inspirovanému stejnojmenným filozofickým dílem Friedricha Nietzscheho. Svým způsobem navazuje na předchozí výtečné divadelní "soundtracky"
Krst pod Triglavom (1988) a Macbeth (1990).
Začátek laibachovské hudební vize, zvěstování příchodu nadčlověka, se nese v táhlých, tesklivých tónech. Jako navození atmosféry funguje úvodní kompozice Vor Sonnen-Untergang naprosto dokonale. Na pár tónech Laibach ozřejmí, oč v následujících minutách půjde, vtáhne posluchače do svého světa - a samozřejmě do světa filozofa Nietzscheho - a pak už rozehrává svou další hypnotickou hru plnou znepokojivých recitativů,industriálních ruchů a temných melodií. Když se v druhé skladbě Ein Untergang ozve hlas zpěváka Milana Frase, zní to jako chmurné pozastavení se pradávného božstva nad současným stavem lidstva.
Laibach tu znovu dokazuje, že jeho největší síla spočívá v rafinované práci s minimalismem. Nepotřebuje spoustu not a hudebních kudrlinek, pracuje s pocity a náladou, pomocí několika tónů dokáže vystavět a vygradovat dílo, při němž naskakuje husí kůže a jež uvede posluchače takřka do hypnotického transu. Jeden mocný úder je více než dvacet kytarových sól.
Na koho se brousí nůž?
Laibach tvoří zásadně v konceptech a Also Sprach Zarathustra samozřejmě není výjimkou - po stránce ideové i hudební. Jednotlivé motivy plynule a logicky navazují jeden na druhý, obohacují se a výsledkem je cosi na způsob moderní vážné hudby a samozřejmě gesamtkunstwerku, což je alfa a omega práce tohoto jedinečného uměleckého sdružení. Jeho desky nelze vytrhovat z kontextu, všechny zapadají do umělecké vize, kterou Laibach už v roce 1983 definovali manifestem "10 bodů dohody".
Spojující linkou Zarathustry jsou pochyby, varování, případně rovnou hrozba. Když se v závěru skladby Ein Verkündiger ozve zvuk broušení nože, nahání to strach. Bůh je mrtev, řekl Nietzsche. A v tuto chvíli jsme možná svědky přípravy jeho skonu. Beznaděj sílí, atmosféra houstne, vzduch se tetelí příchodem čehosi neočekávaného. A Laibach si hraje s posluchačovou představivostí, vykresluje trudné obrazy a napíná nervy až k prasknutí.
Synové ducha a bratři noci
Rozebírat, parcelovat a rozsekávat takto soudržný a vyvážený kus hudby je skoro nemístné, nicméně naprostým vrcholem je vedle dvojdílné skladby Das Nachtlied předposlední položka Vor Sonnen-Aufgang, jejíž jímavá ústřední melodie má osvobozující a očišťující sílu. Bez jakéhokoli patosu zve na výlet do světa, kde je lépe. Skutečně povznášející píseň, jaká v kontextu diskografie kapely prakticky nemá obdoby.
Laibach dosud nevyřkl vše, co má na srdci. Jeho hudební řeč je stále inspirativní, hluboce duchovně založená a neopakovatelná. Kdo chce skutečně proniknout do hloubky a porozumět jeho uvažování, má znovu jedinečnou příležitost. Nové album lze doporučit zejména všem, kteří rádi omílají už otravné klišé o ideologické závadnosti Laibachu a znovu opakují přežvýkanou floskuli, že pořád není jasné, jak to tahle kapela vlastně myslí. K čemu jsou vyspekulované hádanky? Odpověď leží na dosah ruky.
