Ve čtvrtek 21. května představí Monkey Business v pražských Žlutých lázních novou desku Sex and Sport? Never! Jako hosty si k tomu přizvali Martu Kubišovou, Ivu Bittovou, Ondřeje Havelku a skupinu Ohm Square. Večírek, který je zároveň oslavou narozenin, kterých se šedmičlenná skupina dočkala ve stejné sestavě, v jaké před patnácti lety vznikla, se bude opakovat i 29. května v Brně. Na nádvoří hradu Špilberk je tam krom Ohm Square doprovodí i Iva Bittová a Ewa Farna.
Vůbec nevím, jak si vyložit název vaší novinky. Máte snad něco proti sexu nebo sportu?
Matěj Ruppert: Rozhodli jsme se, že název vůbec nebudeme komentovat.
Tonya Graves: Vůbec.
Roman Holý: Budeme jen souložit a sportovat.
Souvisí to nějak s limity? Stanovujete si nějaké hranice?
Pavel Mrázek: O tom často přemýšlíme. Každý má nějaké limity a my si nikdy nemůžeme být jistí, jestli už jsme se neocitli za nimi a jestli to už není vtipné jen pro nás. Nikdy nevíš.
Tonya Graves: Ty máš nějaké hranice?
Matěj Ruppert: Jediné hranice, které máme, jsou ty naše. Nejdřív se musíme bavit my.
Roman Holý: Cítit se dobře.
Matěj Ruppert: Zatím máme to štěstí, že se baví i někdo jiný. A vymýšlet nové skladby, texty, název desky a další věci je velká zábava.
Pavel Mrázek: A limity by se určitě našly. Třeba jsme neměli potřebu jít na předávání Andělů. To už je za nimi.
Proč jste tam nešli?
Pavel Mrázek: Protože to stojí za h...o.
Roman Holý: Já jsem letos moc chtěl jít,ale měl jsem zácpu.
Pavel Mrázek: Mám z toho prostě blbej pocit. Je to nudná věc.
Shodnete se na tom všichni? Jak moc se vůbec hádáte? Je vás přece jen hodně?
Roman Holý: Je to trochu s podivem, ale na základní věci máme názor podobnej. Proto jsme taky spolu patnáct let... v původní sestavě. Na drobnostech se pochopitelně můžeme dohadovat, ale na to důležitý máme stejnou optiku,po pěti jointech. Dnes je často hudba jen prostředek k tomu se zviditelnit a vydělat nějaký listí, což je samozřejmě fajn, ale nám jde o to, aby kapela měla svůj ksicht,čili obličej.
Jak ho získá?
Roman Holý: V drogerii ho nekoupí.Ty nejlepší kapely, který jsem měl rád, se buď za něco stavěly a souhlasily s tím, nebo se naopak vůči něčemu vymezovaly. Někam patřily a bylo jasný, kde už bejt nechtěj. Dnes mám pocit, že kapely často jen chtějí bejt všude. Chtějí se tím živit, bejt úspěšný, ale nejsou vyhraněný.
Podobně radikální postoj bych čekal spíš od punkerů nebo od někoho z alternativní scény. Vy sami musíte hodně odmítat?
Roman Holý: Poměrně často.Člověk by si měl umět určit, kde se cítí dobře. Pak je to snadný. Když mají lidi v kapele podobnej názor, pak už se snadno shodnou na tom, kam ano a kam ne. To následně vytváří filozofii kapely. Každá skupina je dnes a denně konfrontovaná s požadavkem "to udělejte!". A vždy je jen na ní, zda to udělá nebo ne.
Pavel Mrázek: Možná přesně v tom spočívá síla umění. Bez toho jde jen o řemeslo.
Roman Holý: Vždy mě zajímaly kapely s jasným názorem. Jasně, že by měl člověk asi umět na něco hrát, ale to je vlastně dost málo. Teprve když každý zvládne nástroj, začíná sranda . Ale jenom dobře hrát, je málo. A podobně marný je mít názor a neumět hrát.
Co jste naposledy konkrétně odmítli a řekli "ne!" ?
Roman Holý: Už patnáct let odmítáme věc, která by nám zajistila lepší honoráře, hranost v rádiích i častější účast v televizi - a to je vystupování na playback. Přes to nejede vlak. Kdybychom to udělali, třeba Fotbalistu roku, Modelku roku, věřím tomu, že by na nás třeba v Plzni přišlo o 50 lidí víc. Ale je to jen naše volba.
Co čeština? Jeden čas se všechna rádia tvářila, že to bez ní nejde. A novém albu máte první písničku česky, ale zpívá ji host.
Roman Holý: Vždycky jsem doufal, že se nám podaří zpívat česky. Asi se to bohužel nikdy nestane, ale já to vždycky chtěl. Nejsem z Londýna ani z Berlína, jsem ze Sušice. A chtěl bych naše myšlenky, o kterých si troufale myslím, že mohou být pro někoho zábavné nebo i podnětné, co nejlépe dostat k lidem, kteří nás poslouchají. Aby tomu rozuměli líp, než tomu rozumějí. Mnozí nevědí, o čem zpíváme.
Tonya Graves: Ale vnímají beat a melodii. Já když slyším Davida Kollera, tak mu také rozumím jen: "Jsem na tom stejně, mám tě rád....nananá, něco nananá, něco nananá... chci zas v tobě spát."
Roman Holý: Takže jsi na tom stejně, hehe.
Matěj Ruppert: Tuhle desku jsme nedělali rok nebo dva, ale tři a půl. A to jen pro to, že jsme se rok a půl pokoušeli o české texty.
Roman Holý: Kdybychom sepsali seznam textařů, které jsme oslovili, tak by to bylo asi tak 40 jmen.
Matěj Ruppert: Oslovili jsme všechny, o kterých jsme si mysleli, že jsou dobří. Petra Fialu, třeba. Ale i u těch textů, které se nám líbily napsané, se ukázalo, že při zpěvu okamžitě a naprosto změní vyznění kapely. Dokonce jsme jeden text i udělali sami. A když jsme ho nazpívali, tak jsme si řekli: "To přece nejsme my!" Nejde vůbec o rádia, kde samozřejmě rotovalo nemálo skladeb zpívaných anglicky. Jde nám o náš pocit. To, že se nám to nezdařilo nás mrzí, ale já už na to rezignoval. Nechci měnit něco, co je perfektní a dělat něco, co neumíme. Nazpívali jsme písničku česky, která myslím sama o sobě vůbec nebyla špatná. Ale ve srovnání s těmi ostatními špatná byla. Jsme prostě na sebe nároční.
Roman Holý: Záleží na podání. Cítíš, že to není špatné, ale že to není ono.
Jak moc plánujete "show"? To, co se odehrává na pódiu.
Matěj Ruppert: To nemusíme plánovat, to je přirozené a jde to samo. Já mám pravidelně před vystoupením trému. Ale ta ze mne spadne, když vylezu na pódium. Najednou všichni řádí a vše funguje, jak má. Myslím, že úplně všichni, jsme zrozeni k tomu, na tom pódiu být. Na tom není co promýšlet. Asi až po deseti letech mi došlo, že mnohem těžší je k lidem mluvit. Proto je také mnohem lepší, když začínající kapely radši mlčí, než když se pokoušejí být vtipné. A úkol frontmana je být i konferenciérem. Takže jakkoli jsem na pódiu bláznivý, snažím se být i co nejpřirozenější. A jestli bych chtěl něco umět, tak ty lidi zaujmout už ve chvíli, kdy jim řeknu: "Nazdar, jak se máte?". To umí skvěle třeba Jirka Macháček. Nebo Vojta Dyk. Z toho mám větší strach, než že zapomenu text. Ale příprava nic neřeší. To by stejně bylo strojené.
Roman Holý: Přirozenost, to je to, co máme i na jiných rádi.
Uvědomuješ si, Matěji, odpovědnost frontmana? To, že můžeš manipulovat davem?
Matěj Ruppert: Samozřejmě.
Pavel Mrázek: A není to jen odpovědnost k lidem, ale i ke zbytku kapely. To, co frontman tlumočí, je bráno jako postoj všech.
Roman Holý: Těžký je vůbec přijmout tu pozici frontmana. Zeptej se na to Dana Bárty, tomu se do toho před lety moc nechtělo, bejt ten hlavní. Proto mu tak vyhovovalo zpívat v J.A.R.
Matěj Ruppert: Já ovšem jsem egotenor. Mě to baví.
Schopnost se chovat bláznivě nebo excentricky, projevovat radost, se ovšem u nás hodně spojuje s alkoholem a drogami. "Podívej se na něj - to by mě zajímalo, v čem ten jede," je věta, kterou jsem slyšel asi tisíckrát. Jak se vyrovnáváte s tím, když jste z toho podezíráni?
Matěj Ruppert: Já se s tím samozřejmě setkal taky. Ale vysvětlovat někomu, že nebereš kokain je zbytečné. Všichni přiznáváme, že kouříme trávu a chlastáme. Ale otevřeně říkám, že já jsem měl vždycky strach z tvrdých drog. Ovšem zároveň to nepovažuji za podstatný moment a nevidím sebemenší důvod to řešit. Pokud někdo tu berličku potřebuje a chce si něco dát, fajn, ať si to dá, jestli mu to pomůže. Mně stačí pivo. Pomáhá mi. Jsem pak uvolněnější.
Považujete se za překvapivou kapelu?
Roman Holý: Určitě.V detailech. Horko těžko jsme si vypiplali nějakej svůj zvuk...na tom rozhodně nemíníme nic zásadního měnit. Myslím, že kdo chce, tak tam slyší dost překvapivých věcí. Povrchnější posluchač je rozklíčuje obtížně.
Na novém albu máte tak nečekanou sestavu hostů, že mě až napadlo, že jste ji museli vymýšlet na nějakém večírku.
Matěj Ruppert: Svatá pravda.
Pavel Mrázek: Z devětadevadesáti procent hosty vybere Roman. A pro nás čím divočejší nápad, tím lépe. Není důvod protestovat.
Mike Stern nebo Gábor Presser jako hosté asi už vaše fanoušky nezaskočí. Ale jak vás napadla Marta Kubišová?
Roman Holý: Monkey Business pro někoho může být kapela, která se jenom tak baví...,ale to není úpně tak. Vždycky hledáme nějaký jasný směr, sever... Polárku. Vlastně nám o to dost jde...., někdo po koncertě v šatně zahlásil: Jediná zpěvačka u nás, která se nikdy nezaprodala, skvěle zpívá a vždycky si stála za svými názory je kdo? 3,2,1... Marta Kubišová. Proč by nemohla zpívat s námi? Zítra jí voláme!
Matěj Ruppert: Vzniká to živelně.
A proč Wabi Daněk a Nikola Mucha?
Roman Holý: Máme je rádi.
Matěj Ruppert: S Wabim jsme hráli a stejně tak s Muchou. Říkali jsme si, že jsou to fajn lidi, že s nimi musíme něco udělat.
Pořád narážím na to, jak někdo Nikole vyčítá vulgarismy a nevnímá u toho, o čem zpívá.
Roman Holý: Vulgarismy v její tvorbě nejsou to hlavní. Mně zajímá její vtipnost a intelekt.
Matěj Ruppert: U ní je hodně potřeba vnímat, i mezi řádky. V těch písničkách jsou sice vulgarismy, ale i s nimi jsou romantické. Jsou to silné příběhy ženy, která touží, která je uvěřitelná. Neuvěřitelně pravdivá výpověď.
Roman Holý: Ve větě "Nepojedeš nikam, budeš doma kojit!" je úplně všechno. Kolik žen dokáže něco sama napsat a zazpívat to, a vyjádřit tím přesvědčivě svý pocity?
Nečekaným hostem může být i kreslíř Marko Čermák, který vám namaloval plakát. Jak vás napadl?
Matěj Ruppert: Všichni, tedy kromě Tonyi, máme od dětství rádi Rychlé šípy. Takže to bylo jasné.
Roman Holý: Když jsme hledali název pro turné k patnáctému výročí , napadlo nás "Patnáct let na stezce kamarádství". Což není ironie, tak to prostě je. Nejsme Sex Pistols. Jsme slušně vychovaná parta sebestřednejch pošuků, který se maj velmi rádi. A Marko Čermák, který Rychlé šípy maloval, naštěstí řekl ano a ten pocit nám namaloval.
Znal vás? Řekl mu název Monkey Business něco?
Roman Holý: Znal. První otázku měl: "Jak se pojí Monkey Business s Rychlými šípy"? A já se mu snažil vysvětlil, že docela dost. Zeptal jsem se ho, jestli zná Joan Baez. A on udiveně pravil, že zná. A já na to, že s námi zpívala a jeho to začalo zajímat. A podobné to bylo s Teodorem Pištěkem, jehož obraz jsme chtěli použít pro obal vinylu.
Je to mimochodem vaše první deska na vinylu?
Roman Holý: Ano. Od začátku bylo jasný, že ji tak také uděláme. Máme ten zatuchlej formát moc rádi.
Matěj Ruppert: S "elpíčkama" začínáme až teď, ale postupně vydáme všechny naše řadovky. Já jsem je před deseti lety ještě nesbíral,ale dnes mě to baví ......, mám jich asi dva tisíce.
Co vás napadne, když se řekne "Patnáct let kapely"?
Roman Holý: Že není umění, sebrat se a odejít, ale je umění sebrat se a zůstat.
Tonya Graves: No to je mi ale moudrost...
Jak byste svou novinku sami charakterizovali?
Roman Holý: Myslím, že to je nejvíc funky deska, kterou máme.
Tonya Graves: A je nejblíže k tomu, co jsme dělali na debutu.
Pavel Mrázek: Ten groove je tam všude.
Mnozí kolegové rádi používají popkulturní odkazy, David Koller zas na své novince naprosto otevřeně formuluje své názory bez jinotajů. U vás mám ale z textů dojem, že jsou některé jasné jen vám. To byl záměr?
Roman Holý: Já bych to tak explicitně, jako David, mít v textech nechtěl. Mám rád náznaky, nástiny, jemné odstíny.
Pavel Mrázek: V rámci žánru k nám ta politika ani nejde. To by bylo stejný, jako kdyby si Bryan Ferry oblékl na koncert montérky.
Nicméně když zazní v jedné skladbě název Blue Light, tak asi moc mimopražských posluchačů nebude tušit, o čem je řeč...
Matěj Ruppert: A to jsme si tentokrát říkali, že budeme přímočaří... Tady máš výsledek.
Roman Holý: O tom je skladba Autism of Internal Jokes. To jsme přesně my. Tam to je.
Pavel Mrázek: Elitářská kapela. Ale není to naschvál, je to naše přirozenost.
Roman Holý: Autistická kapela vtipů pro tři lidi. Že ty úchylárny bavěj i někoho jinýho, je náš největší úspěch.
Taky ovšem máte skladbu The Golden Age Is Gone. Opravdu si myslíte, že Zlatý časy už jsou pryč?
Roman Holý: To je písnička s Wabi Dańkem. Je to o tom, že je možné, že to nejlepší co jsme mohli jsme třeba už všichni udělali. Jen čas ukáže, co bude dál. Ale přesto všichni doufáme, že "neskončíme s Rosou" a že z nás vypadne ještě něco skvělého. A proto odpovídáme Wabimu refrénem v hořkosladké náladě, že zlatý věk je třeba už pryč...
Matěj Ruppert: A nebo taky ještě ne.
