Knihu o vizuální kultuře české klubové scény Zde jsou psi pokřtí ve čtvrtek 2. prosince v Meetfactory její autoři Martina Overstreet a Michal Nanoru. Studio Yinachi ji vydává jako součást svého projektu Czech Original Fashion.
„Sešel jsi z cesty, kamaráde. Tohle místo není na mapě, tady jsou příšery!" praví kapitán Barbossa Jacku Sparrowovi v závěrečné bitvě filmu Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly. Za Sparrowových časů se neprobádaná území označovala na mapách bílými místy s latinským varováním Hic Sunt Leones! - Zde jsou lvi!. Taková v dnešní geografii už neexistují, nicméně Overstreet a Nanoru se domnívají, že za místo, „kde pravděpodobně vládne barbárie", lze označit vizuální styl české nezávislé hudební scény.
Na cestě dosud nezmapovaným terénem jim kryli záda fotografové Adam Holý a Dušan Tománek, veškerá sochařka Marhlad, artdirektor Adam Macháček a grafické studio Advanced Design. Imagí více než třiceti kapel se v knize zabývají i grafičtí designéři Petr Krejzek a Petr Babák, malíř Josef Bolf a výtvarný kritik Jiří Ptáček.
„Že image prodává kapelu často líp než hudba, je známá pravda," říká Martina Overstreet, jinak šéfredaktorka časopisu RedWay pro teenagery. „V Česku je ale image a vizuální styl podceňován jak samotnými kapelami, tak hudebními recenzenty, kteří stále dokola píší pouze 
o tom, co je nahrané na desce. Do čeho je zabalená, kdo to navrhnul a proč, je nezajímá. Fanoušky to taky nezajímá, hudbu už znají stejně jenom z torrentu, cédéčko si nikdo nekoupí. Na lokální scéně není s kým soutěžit, není se kým inspirovat, a tak žijeme ve vizuální barbárii, kde ale nejsou lvi nebo monstra, spíš jen ušmudlané, amatérsky působící smečky... psů."
Overstreet, Nanoru a Marie Hladíková se dva měsíce probírali MySpace a Bandzone profily českých kapel, aby vybrali ty, jejichž vizuální styl považují za příkladný. Jedním z kritérií výběru byla pestrost, proto postupovali napříč žánry od rapu přes elektro a black metal až po nezařaditelné Plastic People of the Universe. Dál přihlíželi k tomu, jestli je kapela na scéně respektovaná hudebně, protože i když je primárně zajímala vizuální stránka věci, hudbu od ní úplně oddělovat nechtěli. Metodu výběru a práce popisuje Michal Nanoru v předmluvě knihy.
Kromě vlastní prezentace kapel a fotek z ateliéru Adama Holého, díky nimž kniha aspiruje na sběratelský artefakt, tvoří podstatnou část obsahu i fanoušci, bez nichž by scéna nemohla existovat. Živě a s vtipem je na fotografiích zachytil Dušan Tománek, jehož bystrému oku neuniklo, jak se jednotlivé žánry promítají do vkusu, způsobu oblékání a života konzumentů hudby.
