Domácí hudební tipy
Výlet k tradicím a plnění dávných snů

Některé věkem mladší spolky a hudebníci, kteří si zatím se šedivěním vlasů nemusejí dělat starost, mají občas tendence považovat v hudbě slovo "konzervativní" za vulgarismus. Může to být jen směšné a naivně vycházející z nedostatku zkušeností… anebo také zcela opodstatněné.

Jaryn Janek: Ty lidi (Indies Scope) 
http://www.jarynjanek.com

Jaryn Janek je výrazným baskytaristou, který rozhodně není žádný začátečník, a kromě kmenových kapel, jako byly Eleison nebo Benedikta, hrál už s kdekým. A to i v tak žánrově odlišných spolcích, jako jsou na jedné straně world-music/dance/popoví Al Yaman a na druhé doprovodná kapela Václava Noida Bárty. A ačkoliv by se mohlo zdát, že Ty lidi jsou jeho sólovým albem, daleko přesnější je jeho vlastní technický termín "Setkání“, protože hostů se zde objevuje opravdu neobvyklé množství. Album tak mnohem víc než běžnou desku připomíná záznam čehosi na způsob televizního pořadu Na kloboučku, kde muzikanti především předvádějí, co se naučili, a případně si zahrají s někým jiným.

Průvodce zmíněným pořadem Ondřej Konrád v početné sestavě ostatně také figuruje. Ta má až nezvyklý záběr – vedle plastikovského Vratislava Brabence tu je například i Lenka Dusilová; zcela typickým hostem je rozhodně klávesista Michal Nejtek, který na jedné straně spolupracuje s alternativními projekty a na druhé hraje s Davidem Kollerem.  Pro ty, kteří neholdují širším žánrovým záběrům a přeskakování mezi i značně odlišnými stylovými podobami, je album krajně nevhodné.

Spojuje ho celkem komorní atmosféra a vedle pochopitelně výrazné basové linky i s dobrým vkusem vybrané hlasy zpěvaček. I když důraz na muzikantství tu byl zjevný, nic z celku nevyčnívá, vše drží pohromadě a často navozuje až relaxační dojem, kdy přestávají být důležité jednotlivé nástroje (natož nějaké hudební nápady) a vše se slévá do náladotvorné a působivé plochy s vyloženě terapeutickým účinkem. A i když se odbočí k vodácké variaci na trampskou poetiku ve skladbě Tak nazdar ahoj (s výtečnou písničkářkou Janou Šteflíčkovou), spíš jde o zpestření než o rádobyvtipnou křeč, která by z podobného nápadu vylezla mnohým jiným kolegům.

Sympatické je, že se i při velkém počtu zúčastněných podařilo udržet jednotnou linii. Aranžmá jsou nepřeplácaná, instrumentace střídmá, i patos se – snad až na závěrečnou skladbu 1944 - podařilo udržet v únosných mezích. Výjimečným kontrastem poklidnému vyznění celé nahrávky je ovšem vynikající bonusový remix, pro změnu přímo napěchovaný energií. Album Jaryna Janka nejenže nebude pro každého, ale vyžaduje posluchačskou empatii. Přesto se jedná o nahrávku, která si důrazně sama zjednává pozornost i respekt a nenechává pochybnosti o své smysluplnosti. Což u sólových alb nebývá samozřejmé.

Hladolet: Kaleidoskop (Indies Happy Trails) 
http://bandzone.cz/hladolet

Hladolet je starobylé označení pro planetu, které dnes říkáme Saturn, a Hladolet je i brněnská, už dvanáct let fungující kapela. Jejich nové album je výsledkem řady personálních proměn a prolínání tradičních hudebních forem dvacátého století, nejvýrazněji pak neexperimentálně pojatého jazzrocku, bluesrocku a sedmdesátkového písničkářského rocku. Album díky tomu působí jako procházka dokonalým hudebním skanzenem.

Současného posluchače pak nejspíš může nahrávka až zaskočit svou konzervativností a nutí začít studovat booklet, kdy vlastně došlo k nahrání. Kdyby v něm kupříkladu figurovalo vročení 1973, vše by do sebe naprosto zapadalo a působilo zcela logicky. Vzhledem k tomu, že tomu tak není, a skupina znovu nahrála skladby, které má v repertoáru posledních asi pět let, lze zaujmout pouze dva postoje. Buď s úsměvem nahrávku zavrhnout, anebo se sklonit před dokonalosti, s jakou skupina zcela otevřeně ignoruje všechno, co se v jazzu, blues či rocku stalo v posledních pětatřiceti letech.

Že nejde o muzikantské ustrnutí, ale programový úmysl, jasně svědčí věta z bookletu o "oslovení duší, nezasažených ohlušujícími výboji heavy metalu, agresivního punku a hardcoru, ohlupující techno hudby a hiphopového šílenství…“ Nahrávka tak zcela dokonale navozuje atmosféru kupříkladu Mišíkova Kuřete v hodinkách, včetně použití dobového, "předsyntezátorového“ zvuku kláves, neefektované kytary a houslí, zatímco Mišíkova, Prokopova, Pospíšilova či Hladíkova alba z osmdesátých let vedle toho všeho působí hypermoderně a zvukově i instrumentálně superprogresivně.

Deska Kaleidoskop zní zkrátka jako výtečné retro. Líbit se určitě bude pamětníkům a po dávných hudebních časech si stýskajícím muzikantům, znechuceným ze všeho současného. Občas sice probouzí vizi asepticky vyhlížejícího baru, jehož muzikanti se úzkostlivě vyhýbají čemukoliv původnímu, natož aby upoutali číkoli pozornost, ale povětšinou vyvolává dojem příjemné, neurážející kulisy. Vlastně docela kuriózní deska.