Šťastnej v blbým věku
Xindl X: Nadávají mi náckové, komouši i babičky

"Včera mi bylo málo, dneska je mi moc, jak se to stalo - nevím," zpívá Xindl X v nejhranější skladbě rozhlasových stanic za rok 2014. Na desce Čecháček Made si to rozdává s barbínami, nácky i lidmi, kteří tvrdí, že za komunistů bylo líp. Ne vždy je však jeho sarkasmus pochopen.

Proč je podle vás nejhranější písní loňského roku zrovna V blbým věku?

Protože je nejlepší. To je jednoduché. Často se sice říká, že dostat písničku do rádií je otázka protekce, která s kvalitou nemá nic společného, ale já si to tak úplně nemyslím. Naopak jsem přesvědčen, že když je něco dobré, tak si to své posluchače najde. A mně se nějakou náhodou povedlo napsat písničku, která má dobrý text a chytlavou melodii, a navíc ji náš klávesák Dalibor Cidlinský Jr. skvěle zprodukoval. Takže jsem od začátku věřil, že ji stanice budou hrát a lidem se bude líbit.

Jak si vysvětlujete, že si tolik lidí oblíbilo zrovna píseň o tom, že čas utíká víc, než nám je milé, a že jsme si nechali život protéct mezi prsty?

Jestli mě něco v souvislosti s touhle skladbou překvapilo, pak jen to, kolik lidí její téma oslovilo. Říkali mi spoluhráči, kteří mají hospodu, že k nim přišel jakýsi pán oslavit sedmdesáté narozeniny a nechal si zahrát právě píseň V blbým věku. A stejně tak mi píšou dvanáctileté děti, že sice chápou, že to zní divně, ale že jsou přesvědčené, že je to písnička přesně o nich. Svým způsobem tomu rozumím - většina lidí se někdy cítí být v nějaké společnosti outsidery, protože mají pocit, že jsou na něco buď ještě příliš mladí, nebo už moc staří. Zkrátka že nikam nepatří. S tím se v určité životní fázi setká snad úplně každý.

Vy se taky cítíte být v blbém věku?

Ta píseň vznikla právě ve chvíli, kdy jsem se tak cítil. Měl jsem už celou desku Čecháček Made natočenou a byl jsem ji představit vydavatelské firmě. Ne snad, že by ji rovnou shodili ze stolu, ale říkali, že se moc dobře prodávat nebude, protože je smutná až depresivní, navíc plná politiky, která nikoho nezajímá. A musím přiznat, že slyšet tohle po tom, co jsme na albu rok makali a já byl přesvědčený, že mám v ruce naši nejlepší desku, byla docela sprcha, ze které jsem chytil celkem slušnou chandru. Cestou domů mě napadlo, že jsem vlastně v blbým věku, že mi ujel vlak i poslední metro... Ale v tomhle ohledu mám jako písničkář výhodu, protože když mám pocit, že jsem v blbým věku, tak o tom napíšu píseň a fanoušci se postarají, abych už si víc v blbým věku nepřipadal. Anebo v něm alespoň nebyl sám.

Silně kritickou písní na vaší poslední desce je i Barbína. Dostal jste hodně dotčených reakcí?

S tím jsem počítal, ale co mě překvapilo, byly e-maily, v nichž stálo: "Sice teda jako nejsem blondýna, ale stejně se mě tahle písnička dotkla!" V ten okamžik tyhle holky chtě nechtě vyzněly jako barbíny, o kterých se zpívá, byť to na ně původně vůbec nebylo cílené. Na druhou stranu za mnou chodí na autogramiády holčičky a chtějí, abych jim napsal věnování pro barbínu. Snažím se jim vysvětlit, že to pro barbíny není zrovna lichotivá písnička, ale zpravidla mě ujistí, že jim to vůbec nevadí.

Proč zrovna skladba o barbínách?

Ta písnička není kritikou barbín, spíš doby, která nutí holky si myslet, že každá z nich tak musí vypadat. A pokud tak nevypadá, je to špatně a měla by si rychle pořídit nějakou módní anorexii nebo bulimii, aby tu barbínu mohla dělat.

Několikrát jste se nechal slyšet, že některé písně jste napsal jen proto, abyste provokoval - tohle je ten případ?

To je případ mnoha mých skladeb, protože v nich vlastně říkám buď to, co si myslím, nebo pravý opak. Zpravidla mluvím z pozice imaginární postavy, kterou si stvořím, a jejími ústy naoko chválím to, co by ona podle mých představ hlásala. Takže sice zpívám v první osobě, ale nikoli o sobě. Ať už v písni Anděl, ve zmiňované skladbě Barbína, nebo v písničce Naše parta, která je proti náckům. Samozřejmě že jsem mohl zpívat, že nacismus je špatný, ale já tohle téma raději pojal z pohledu kluka, který je součástí nějaké skinheadské party. A život, kde bílá je bílá a v násilí je síla, mu připadá super. A že by to lidem zas tak super připadat nemělo, to už si musejí mezi řádky vyčíst sami.

A vyčtou?

Jak kdy. Zrovna v případě skladby Naše parta se mi už několikrát na festivalu stalo, že kolem mě někdo prošel a řekl mi: "Tuhle písničku mám od tebe nejradši!" Kouknu na něj a ten člověk má holou hlavu. A já se v duchu ptám: "Je to anarchista, který to pochopil správně, nebo skinhead, který to pochopil úplně blbě?" To je bohužel riziko mých sarkastických písní, které jsou tak trochu na hraně. Snažím se je napsat tak, aby nebyly úplně pro blbý - a pak se může stát, že si je některý posluchač vyloží úplně obráceně.

A jak posluchači pochopili asi nejkritičtější píseň Čecháček a totáček, kde se zpívá, že za komunistů bylo líp?

Původně jsem se obával, aby mě lidi neobvinili z laciné protikomunistické agitky. To samozřejmě někteří taky udělali, ale nebylo málo ani těch, kteří mi napsali, že jsem debil, když chválím komunisty. V tu chvíli jsem se ptal sám sebe, jestli jsem tu písničku opravdu napsal tak nesrozumitelně, když její význam může někomu takhle fatálně utéct.

A jak reagovali dotčení Čecháčci?

Ti mě osočili, že mě platí americká ambasáda a píchám s Karlem Schwarzenbergem...

To vám někdo skutečně řekl?

To ne, to už by chtělo určitou dávku odvahy, mnohem lepší je přece napsat anonymně svůj nekompromisní názor plný peprných výrazů na Facebook nebo na YouTube. Tam jsou všichni hrdinové! Tam není problém mi vyspílat, že jsem mladý a nic nepamatuji, tak co si to vůbec dovoluji zpívat o tom, jak bylo před rokem 1989. Vždyť nemám ani ponětí, jak dobře se v porovnání s dneškem žilo - nebyl problém sehnat práci a všechno bylo podstatně levnější. Jasně, nebyla svoboda slova a pohybu, ale pokud člověk nebyl vyložený výtržník, držel hubu a krok, tak se mu za komunistů žilo mnohem líp než dnes.

A co jim na to odpovídáte?

Nic. Pro mě je totiž nepochopitelné, že někdo může dávat na misky jedněch vah tak nesrovnatelné pojmy, jako jsou svoboda slova a pohybu a sociální jistoty. Podle mého je nesvoboda příliš vysoká cena za jistou práci a levnější bydlení.

Překvapily vás tyhle reakce?

Docela jo. Zpočátku jsem totiž byl přesvědčen, že jsem napsal písničku o poměrně marginálním problému, a ono se brzy ukázalo, že to zdaleka tak marginální není, když se mi ozvalo tolik lidí. A kolik teprve musí být těch, kteří mi nenapsali! Vy sám nejste Čecháček?
Hlavním znakem Čecháčků je mindráček, takže nebýt Čecháčkem znamená zkusit se oprostit od mindráčků. A o to já se snažím.

Takže vy nemáte žádné mindráky?

Neříkám, že nemám žádné mindráky, ale zkouším se je neposilovat, to znamená, že se snažím věci neřešit z postu mindráků.

A daří se vám to?

Pokud je člověk mladý, úspěšný a relativně bohatý, což je svým způsobem můj případ, tak to se pak dá žít i bez mindráků.

To je opravdu ideální pozice pro kritiku společnosti. Čím to, že zrovna z vás se stal v současnosti asi nejprotestnější písničkář?

Nevím, jestli jsem zrovna nejprotestnější písničkář, ale je pravda, že umím docela dobře na věci nadávat - jsem od přírody spíš sarkastický, než že bych uměl skládat ódy. Nehledě na to, že řadu mých skladeb, které jsem zamýšlel jako protestsongy, lidi vnímají jako docela obyčejné písničky. Dokonce na svých prvních dvou deskách jsem snad ani proti ničemu neprotestoval - maximálně tak sám proti sobě. Tehdy jsem říkal, že to jsou autoprotestsongy, že zpívám proti své generaci, proti způsobu života, jaký vedeme.

A dneska?

Dneska víc zpívám o tom, co vidím kolem sebe. Přece jen za těch sedm let, co už xindluju na české hudební scéně, jsem měl dost času se rozhlížet a nachytat nejrůznější informace - nejenom ty, které pocházejí z mého vnitřního světa. Víc si zkrátka všímám okolního světa a nějak se snažím reagovat.

Už jste slyšel názor, že právě proto jsou vaše desky depresivní a svým způsobem šíří ve společnosti blbou náladu?

S tím bych nesouhlasil. Jasně, zpravidla si opravdu vyberu nějaké depresivní téma, ale to se následně snažím pojmout nějakým satiricko-humoristickým způsobem, takže své výsledky bych označil za veselé depky. Zpívám sice o zamindrákovaných Češích, tunelářích, náccích nebo prasatech, ale to není nic, o čem by lidi nevěděli, že existuje. Tyhle věci jsou zkrátka součástí naší společnosti a já si z nich jenom dělám legraci. Svým způsobem nabízím lidem možnost, aby si z toho dělali srandu společně se mnou, protože co je lepší než se z problémů, které nás trápí, jednoduše vyzpívat? Takže bych řekl, že jsem spíš takový odbourávač blbý nálady než její šiřitel.

Zmínil jste, že vaše první dvě desky byly především autoprotestsongy, na těch posledních dvou se stále více pouštíte do politiky. Nakolik vám vnímání světa změnil fakt, že jste se stal otcem?

Docela dost - i když úplně jinak, než jsem čekal. Původně jsem totiž desku Čecháček Made chtěl napsat pro děti. Narodilo se mi první dítě a já se začal pokoušet o nějaké dětské popěvky, které bych ovšem žádnému dítěti nepřál slyšet. To byly strašné blbosti! Ostatně moje žena vždycky říká, že ze všeho nejlíp mi jdou sprosťárny - ty se ovšem do dětských písniček příliš nehodí. Tedy dětem by se to nejspíš líbilo, ale já nechci, aby něco takového poslouchaly.
Vlastně je vůbec zajímavé, jak se člověk začne na některé věci dívat úplně jinak...

Na co konkrétně?

Na věci, které se dějí v naší společnosti. Dokud člověk žije sám, tak se může uklidňovat tím, že až ho to tady definitivně přestane bavit, tak se může kdykoli sebrat a někam navždy odjet, ale jakmile se mu narodí děti, zapustí kořeny. A najednou prostě chce, aby tady ty věci fungovaly i v době, kdy on už zde nebude, ale budou tady jeho děti a děti jeho dětí. Zkrátka přestane být tak strašně zahleděný sám do sebe a začne se víc rozhlížet kolem sebe, čímž zjistí, kolik věcí ho štve. A v mém případě to bylo stejné. Tedy ne že bych je dřív neviděl, jenom jsem je tolik neřešil. To až teď v souvislosti s rodinou.

Z protestního písničkáře se stal vzorný manžel? Mimochodem, vaše žena se taky věnuje umění?

Vůbec ne. Dokonce ani nikdy nebyla moje fanynka. To jen naši společní známí ji jednou dotáhli na můj koncert, aniž by pořádně věděla, že nějaký Xindl X existuje. Znala prý z rádia jen písničku Anděl a přišla jí hrozná.

Přesto jste se poměrně brzy vzali.

Když člověk ví, že je to ta pravá, tak není na co čekat. A já to věděl - po půl roce jsme se zasnoubili a u příležitosti ročního výročí seznámení se vzali. Prostě jsem rychlý a šikovný!

Takže dneska už manželka poslouchá vaši hudbu a je oním pověstným prvním kritikem?

Moji hudbu poslouchá, ale nikdy ji nekritizuje, protože moc dobře ví, že aby bylo manželství spokojené, tak žena nesmí muže kritizovat. A už vůbec ne, když se ten muž považuje za umělce, protože takoví jsou na kritiku vůbec nejnáchylnější.

A děti už se s vaší hudbou seznámily?

Žena se s ní smířila právě proto, že si ji v jednom kuse pouštějí naše děti, hlavně písničky V blbým věku, kterou překřtily na Tátu, Barbínu, která se jmenuje Bába, a Chemii, což je Papa, protože tam papám prášky. Ale je zajímavé, že ty písničky mají rády jen v podobě klipů - jakmile se jim snažím hrát a zpívat naživo, tak začnou protestovat: "Táto ne, táto tam!" A ukazují na počítač. My se je tedy se ženou snažíme z mých písniček přeučit na Prší, prší, jen se leje nebo Utíkej, Káčo, utíkej, ale zatím marně.

Nechal jste se slyšet, že jste tátou na plný úvazek. Je to pravda?

Výraz táta na plný úvazek patří samozřejmě do uvozovek. Už třeba proto, že skoro každý pátek a sobotu někde hraju. Ale od neděle do čtvrtka jsem doma a snažím se maximum času trávit s dětmi - mám ročního Mikuláše a dvouletou Alici a nerad bych jejich dětství prošvihl, protože malí jsou jen jednou.

Vedete je k hudbě?

Hudebními nástroji jsou obklopeni a dcera furt leze na klavír nebo si brnká na ukulele - tedy než si uvědomí, že je mnohem lepší si na něj sednout a používat ho jako koníka. Takže podle mého by si k hudbě nějaký vztah vytvořit mohly. Otázka je, jestli bude pozitivní, anebo negativní...

Xindl X Narozen 16. srpna 1979 v Praze coby Ondřej Ládek a po absolvování gymnázia byl přijat na Filozofickou fakultu UK, obor český jazyk a literatura, který však po prvním semestru opustil a vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V roce 2005 napsal společně s režisérem Juliem Ševčíkem scénář k filmu Restart, od roku 2007 se podílel na tvorbě sitcomu Comeback. Vydal desky Návod ke čtení manuálu (2008), Praxe relativity (2010), kompilační akustické album Xpívánky (2011), Láska (2012) a Čecháček Made (2014). V roce 2010 vydal společně s Monikou Šimkovičovou knihu Bruno v hlavě a v témže roce uvedlo Švandovo divadlo jeho hru Dioptrie růžových brýlí; je autorem hudby k představení Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! pro Divadlo na Vinohradech, textů pro představení Plantáž, jež uvádí Divadlo Letí, a autorem hudby a textů pro připravovaný filmový muzikál Raportér. Je ženatý, má dvouletou dceru Alici a ročního syna Mikuláše.