Po úspěšné dokumentární opeře Zítra se bude... o procesu s Miladou Horákovou představuje na scéně Divadla Kolowrat hudební skladatel Aleš Březina další dílo z tohoto neobvyklého žánru. Opět zpracovává skutečnou historickou událost, v níž figuruje téma smrti a mašinerie komunistického režimu.
Opera Toufar nese název podle jména kněze z obce Číhošť, který byl komunisty umučen kvůli údajnému podvodu s tzv. číhošťským zázrakem. Režie se tentokrát ujal Petr Zelenka, jenž má na kontě například filmy Knoflíkáři, Rok ďábla, Příběhy obyčejného šílenství nebo Karamazovi.
Pane Zelenko, kdo stál u zrodu dokumentární opery o komunisty umučeném knězi a jak vznikla vaše spolupráce se skladatelem Alešem Březniou?
Aleš Březina byl u toho úplně od začátku. Projekt připravuje už asi dva roky. Někdy letos v lednu, v únoru mě oslovil, protože mu jiný režisér z časových důvodů odmítl. A já jsem nadšeně přijal, protože mi to přišlo ohromně zajímavé. Ale to bylo ve fázi, kdy Aleš ještě vůbec neměl skoro nic napsané.
To se dá vážně stihnout za tak krátkou dobu?
To byste se divila, co se dá všechno stihnout (smích). Od začátku jsme byli v takovém lehkém a pak i těžkém skluzu, ale Aleš se tím jinak zabývá už léta. On je duchovní otec projektu.
Dá se tam podle vás hledat nějaká byť volná návaznost na Březinovo předchozí dílo Zítra se bude... o procesu s Miladou Horákovou?
Samozřejmě. Je to podobný žánr, také dokumentární opera. Má i podobné obsazení, Soňa Červená i Jan Mikušek účinkovali v Zítra se bude..., ačkoliv mají teď prohozené role. Soňa ztvárňuje to zlo a Honza hraje Josefa Toufara.
Od začátku jste tedy měli vizi uchopit Toufara jako Horákovou?
Ano, to byl záměr. Aleš původně myslel, že to zvládne jenom se třemi sólisty. Já mu řekl, ať znovu využije i sbory stejně, jako je měl v Miladě Horákové. A nakonec tu sbory mají daleko větší úlohu, protože jsou neustále přítomny na scéně a mají mnoho postav a mnoho situací. Divák, který zná předchozí operu, na sebe obojí může navázat.
Musel jste hodně studovat historické prameny?
Přečetl jsem skvělou knihu od Miloše Doležala (Jako bychom dnes zemřít měli - Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara - pozn. red.), ale jinak jsem toho o mnoho víc nestudoval. To Aleš byl v pramenech ponořený daleko víc a neustále nás zásoboval úžasnými citacemi a dobovými archívy. Ty jsem samozřejmě četl, ale spíš jsem se ho snažil mírnit. Protože při sestavování libreta, které je pouze z archívních dokumentů, není tam nic připsaného, Aleš začínal s mnoha set stranami záznamů. A já mu říkal, která jedna nebo dvě věty z například deseti stran jsou pro mě podstatné.
V čem to pro vás byla režisérská výzva? Pokud vím, tak jste na ničem podobném nepracoval.
Rozhodně ne. Ale hlavně myslím, že jsem k tomuto režijně ani moc nepřispěl. Ve fázi, kdy se Aleš rozhodoval, jaký ten příběh vlastně bude, jsem figuroval spíš jako dramaturg. Samozřejmě jsem byl na zkouškách, ale možnost klasickým způsobem režírovat tento tvar je minimální. Ono si to žije vlastním životem.
Podílel jste se na scénografii, na osvětlení? V opeře Zítra se bude... je velmi temná atmosféra. A příběh o Toufarovi je neméně ponurý.
Já nevím, jestli je to temné. Temnost je spíš v motivech. Ale jinak je to vážně napínavé a hodně to odsýpá. Opera trvá jen hodinu a hrozně moc se toho stane. Myslím, že jsem k tomu podvědomě přistupoval jako k filmu a směroval Aleše, aby scény byly krátké a následovaly bezprostředně za sebou. A co se týče scénografie, tak ano, určitě, ta je v režii důležitá. Domluvil jsem se s Nikolou Tempírem, scénografem, jak to uchopíme. To byl náš společný přínos. Ale bude to jiné než Zítra se bude.... A měli jsme ambici Divadlo Kolowrat pojmout odlišně, než je zvykem.
Jaká byla spolupráce se Soňou Červenou? Už jste se někdy před tím setkali?
Ne, pro mě to bylo poprvé. A Soňa je naprosto magická. Byla to opravdová radost a jeden z důvodů, proč jsem nabídku vzal. Těžko popsat. Ona má démonický projev a záporné role jí podle mého sedí víc. Ona přesně ví, jak působí, a ví, jak se chovat na scéně. Je krásné, jak má v sobě jevištní život tak hluboce zažitý. Na ní by se dalo vyučovat divadlo!
