Píše-li se v médiích a mluví-li se dnes o nových nahrávkách tuzemských interpretů, zájem je upřen převážně na čerstvá jména, a nebo na stárnoucí legendy. Jakoby všichni ti, kteří se pohybují někde mezi tím, měli předem smůlu a nikomu nestáli za reakci. I když to, že fungují dvacet let a spojuje je pražská čtvrť Žižkov, může být jen náhoda.
Hromosvod: Divoký ticho Žižkova (Galén)
http://bandzone.cz/hromosvod?at=info
Folkrockový Hromosvod, který vede jeden z personálně nejvytíženějších českých hudebníků Ondřej Fencl, a který občas působí i jako doprovodná skupina Vladimíra Merty, loni v říjnu oslavil už dvacáté narozeniny. Své aktuální album pak doslova napěchoval hosty, často i těmi z komerční první ligy.
První, co zaujme, je skutečnost, že nahrávka vznikla u Borise Carloffa, který se obvykle pohybuje ve zcela jiných žánrech. Určitě ji to prospělo: zní svobodněji a pestře. Zároveň kapela nezapírá své vlivy (hned úvodní Magnety jako by vypadly z repertoáru Ivana Hlase, Jedeme vlakem zas připomene Dire Straits), a spíše si hraje s náladami a aranžmá, než by se snažila o novátorský hudební přístup. Výsledkem jsou konzervativně znějící a spíše starším posluchačům určené písničky, které ale nepůsobí ani trochu unaveně.
Fenclova textařská poetika je zjevně odrazem jeho oblíbených, o generaci starších autorů. Úspěšně se jí daří vyhýbat kýči a křečovitým obratům. Ne vždy působí uvolněně, některé verše jako by se snažily o absolutní rým, ale často zaujme nějakým pěkným obratem či schopností navodit náladu. Kdo by ovšem měl zájem o hlubší sdělení nebo neotřelý příběh, musí jinam.
Těžko říci, na koho zapůsobí hostování Kamila Střihavky nebo Petra Jandy, které sice působí dobře v tiskových zprávách, ale dost možná některé potenciální posluchače odradí. A proč bylo potřeba nahrávat coververzi Karla Plíhala, i když zdařilou a na koncertě jistě skvěle fungující? A ještě těžší je přemýšlet, komu jsou ty písničky vlastně určeny. Hromosvod totiž natočil vyrovnanou a vstřícnou desku, která ovšem jakoby se chtěla schovat a moc na sebe neupozorňovat. Nebo se vyhýbala tomu, aby náhodou nevystrčila nos ze stínu svých vzorů. Což je vlastně v konfrontaci s těmi příjemnými písničkami docela škoda.
Činna: Takový pěkný koníček (Guerilla rec.)
http://bandzone.cz/cinna
Prapůvodně duo Činna mělo kdysi nástup téměř raketový. A velice brzo se etablovalo mezi to nejlepší s těžko definovatelnou nálepkou šanson. Po dvou albech se ale začala proměňovat sestava, jeden čas dokonce zmizel i Hmyzákův charakteristický hlas, a sama kapela se zvolna vynořovala a zase mizela. Aktuálně už vystupuje sporadicky, ale soudě podle jejího alba k dvacátému výročí, ve formě je stejné, ne-li lepší než jakou měla ve svěžích začátcích.
Nápad nahrát koncertní desku byl v tomto případě více než šťastný. Prolínají se tu letité skladby s těmi dosud studiově nenahranými, kapela je na domácí půdě - tedy zahrádce legendární Hospody U vystřeleného oka, kde kdysi začínala - a zachycená atmosféra je téměř hmatatelná.
U skladeb Po dráze nebo Moudře vyvez hnůj... je moc dobře patrné, co znají všichni návštěvníci koncertů, ale v minulosti se to prakticky neodrazilo na studiových nahrávkách - že totiž hudba Činny může působit i optimisticky a nadějně a nikoli jen temně a syrově jako v letitých kouscích jako jsou Kuny.
Kapela zjevně za léta rozkvetla do krásy: už dávno nejde jen o archaický underground. Jak v alchymistově tyglíku se tu míchají klavírní melancholie, jazzové nálady, šansonová procítěnost i šantánová rozmáchlost. Služebně mladší členové tu na trubku, saxofon, klarinet i xylofon vytvářejí důmyslné harmonie a nenechávají v tom dominantní piano samotné. Ale zároveň mají cit pro to, kde mu dát prostor. A co je skvělé, nové skladby mnohdy překonávají osvědčené starší kolegyně.
Výroční album Činny zatím bez přehánění aspiruje na koncertní záznam letošního roku. Dokáže přivést k myšlence, že pokud kapelu posluchač dlouho koncertně neviděl, že o dost přichází. A co víc: že postupující čas je patrný na tvářích muzikantů, ale hudba sama působí svěže a nápaditě, plná síly a energie, ze které si i mladší generace má co brát. Ostatně je to znát i ze samotné desky: ten potlesk, který se za skladbami ozývá, rozhodně není jen ze zdvořilosti.
