Bluesová svoboda i minulost pro současnost

Mohlo by se zdát, že dvě desky dnešních hudebních tipů jsou jen pro ty starší a konzervativnější. Je to ale opravdu jen iluze. Obě jsou totiž nadčasové a při troše hudební otevřenosti mohou být cenné i pro patnáctiletého studenta. Navíc interpreti obou nahrávek se osobně dobře znali, hráli spolu a ačkoliv jejich nahrávky od sebe dělí v průměru čtvrt století, byli od sebe věkově vzdáleni pouhých deset let.

Jaroslav Olin Nejezchleba - Noční lov  (100PROmotion)

Nadělit si první sólové album k padesátinám, to už zavání až přehnanou skromností. Faktem  je, že Olin, jak se Jaroslavovi Nejezchlebovi říká,  je nejen jedním z mála rockových violoncellistů u nás, ale i ostříleným multiinstrumentalistou, který dlouhá léta vždy spolehlivě ze zálohy jistí ty slavnější - ať už to byla Zuzana Michnová, Vladimír Mišík, Petr Kalandra, Anna K. nebo Ivan Hlas. Což ovšem neznamená, že už by si tu desku nezasloužil dávno.

O tom, že tradiční rockové cítění, poznamenané písničkářským skladatelským rukopisem v něm prostě je, prokázal už v minulosti několika skladbami na deskách Mišíkových Etc, ale i třeba na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy byl frontmanem sympatické kapely Ztracené iluze. Teprve ale plocha celého samostatného alba ukazuje, jak moc velký talent tady zůstával skryt.

Většina skladeb, které si Nejezchleba komplet natočil sám s kolegou z kapely Norbi Kovácsem v jeho studiu, kde si sami obstarali celou řadu nástrojů, se nese hlavně v křehkém folkrockovém duchu. Žádné instrumentální orgie - ač by oba protagonisté na to muzikantsky měli - se tu ale nekonají. A právě v té přirozené výpovědi je síla nahrávky. V textech (jedním přispěl i Marek Eben) se možná až příliš medituje nad minulostí a rekapituluje, ale na druhou stranu tak nekompromisních reflexí životního názoru, jaká se objevuje ve skladbě Stesk nebo naopak vtipných ohlédnutí za plytkostí popových textů, podané s roztomile jemnou ironií v kolážovité písni Hit, není nikdy dost. 

Pozdní Nejezchlebův debut je albem vyzrálým a do všech detailů dotaženým. Opět dokazuje, že skutečnost, že někteří místní muzikanti nemají světovou proslulost, ještě ani v nejmenším neznamená, že by za svými populárnějšími kolegy nutně museli zaostávat kvalitativně. Ryzí písničkářství, s jasným názorem, hudebně vyrovnané, instrumentálně pestré, a s prostými, ale dotaženými nápady nabízí v celkové porci víc než mnozí progresivisté. Deska, ke které se bude radost vracet.

ČTĚTE TAKÉ: Nenápadné srnky a bigbít s folklorní zástěrkou

Petr Kalandra & ASPM - 1982-1990 (Supraphon)

Petr Kalandra je velkým pojmem domácí hudby a ačkoliv se blues programově věnoval jen část své předčasně ukončené hudební dráhy, bylo přítomné ve všem, co udělal a jen těžko si představit ve všech směrech lepší archetyp bluesmana, než byl právě on. Odešel v roce 1995, tedy ve svých pětačtyřiceti letech,  ale jeho písničky i interpretace vytrvale žijí dál, ať už v podání „jeho" kapely Blues Session, která po pauze v současnosti znovu hraje nebo i hold vzdávajícího revivalu.

Kalandrova hudební dráha se dá rozdělit do čtyř období. V prvním byl folkovým písničkářem, který hrával i třeba s Jaroslavem Hutkou, v druhém byl  přes deset let členem folk-rockových Marsyas, následovalo osm let se Spáleného ASPM a porevoluční čas strávil s vlastní doprovodnou partou Blues Session. Čerstvě vydané vzpomínkové dvojalbum mapuje třetí období, tedy čas s Amatérským sdružením profesionálních muzikantů.

A mapuje ho důkladně. Probírá se všemi alby skupiny i kupou singlů a přihazuje jednu dosud nevydanou skladbu (ve které mimochodem jako hosté hrají Michal Pavlíček a Jiří Hrubeš), a nabízí všechny myslitelné tváře, jaké ASPM mělo. Nechybí tu snad žádné známé "hity", vynikající muzikantství, živočišná interpretace i svobodný duch, všudypřítomný snad ve všem, na co Kalandra sáhl, tu jsou tak nějak mimochodem, navíc. Střídají se tu české původní texty i vynikající překlady s anglickými originály, akustické polohy s elektrifikovanými, zvuk pouhého tria s bohatým soundem studiové skupiny posílené o řadu hvězdných hostů i nahrávky z koncertů.

U téhle vzpomínky není smutno. Ani se nechce věřit, že by Petrovi  před pár dny bylo kulatých šedesát. Ta melancholie, kterou mají mnozí spojeni s blues, se tu totiž vyskytuje jen občas, a naopak momentů veselí a svérázného humoru i atmosféry rozjetého mejdanu je tu nemálo. Jak říká ve sleevenote Jiří Černý, Petr určitě prošel tou svou nebeskou bránou. A já zas myslím, že je evidentní, co tam těch patnáct let dělá.

Foto: archiv