Nenápadné srnky a bigbít s folklorní zástěrkou

Realita se posouvá: ještě před pár lety by situace, kdy si někdo svoji desku vydává sám, znamenala, že jeho hudba za moc nestojí a vydavatelé mu nevěří. Dnes se jedná o běžný standard, který mnohdy naopak značí důvěru v sebe sama a to nejlepší zpracování. Dnešní první tip je toho důkazem. Ten druhý je naopak pro konzervativnější posluchače, svým způsobem dárek pamětníkům. Ale co ti mladší?

Lajky - Srny a struny (vl. náklad)

Skupina Lajky sice nepatří k masově známým, ale není to rozhodně tím, že by nestála za pozornost. Pětice mladých mužů a slečna u baskytary z Třeště u Jihlavy ke svému současnému tvaru dospívala dlouhá léta, ale dá se říci, že se čekání vyplatilo. Jestliže první dvě desky ještě místy připomínaly metodu "pokus/omyl" a písničky na nich trpí velkými výkyvy v kvalitě, na svém třetím albu představují vyzrálou skupinu s jasným směrem, dotaženým repertoárem a přesvědčivým výrazem. Svou historii mimochodem moc pěkně zparafrázovali do závěrečné skladby Byli 3.

Nejjednodušší je označit hudbu na jejich novince jako alternativní rock s nápaditou trubkou a podmanivým, "koubkovským" akordeonem. Jenomže to může podsouvat cosi těžko stravitelného, což poněkud koliduje s řadou melodických nápadů a nevtíravých hitovek typu Na půdě, Těkání nebo Mezi psem a vlkem. Ve spojení s chytrými texty, prostými banalit (a jednou zhudebněnou básní od Suzanne Renaudové) se ukrývá řada nápaditých motivů, které rozbíjejí pocit písniček schematicky poskládaných sloka-refrén-sloka.

Určitě se dají vystopovat vlivy jednotlivých stavebních prvků, jakými je například jak od Pixies vypůjčená zvukově pestrá kytara nebo často mnohočetné vokály, známé například od Zubů nehtů, ale vlastně není důvod - celek zní originálně, svébytně a dostatečně sebevědomě na to, aby bylo potřeba se ohánět vzory. Nezní ani tendenčně, ani jakkoli konzervativně, skáčou si mezi polohami, s agresivními výboji spíš šetří, a pokud posluchače vtáhnou do svého světa, už jim nečiní problém ho udržet.

Budu se opakovat, když řeknu, že jsou dobrou volbou pro ty, kteří mají rádi brněnský Budoár staré dámy, ale zároveň lze dodat, že určitě neurazí ty, kteří rádi současnou temněji pojatou, náladovou hudbu, jakou hrají třeba Mogwai či Dead Weather. A dojem všudypřítomné nápaditosti podtrhuje i úžasně zpracovaný digipack s výtvarnými kolážemi a aranžovanými fotografiemi variací velkých kovových písmen. V superlativech by bylo ostatně možné hovořit i o bonusu v podobě přiloženého klipu.  Podobných desek jen houšť.

ČTĚTE TAKÉ: Konvenční vzpoura i resuscitace lyriky

Hana a Petr Ulrychovi  - Javory Beat (Indies Happy Trails)

Už jen pouhé spojení jmen sourozenců Ulrychových má u nás příchuť folkloru. Bez ohledu na to, že ryzí folklor vlastně nikdy nehráli. Jen pamětníci cosi tuší o tom, že koncem šedesátých let hráli a zpívali se skupinou Atlantis téměř rockově a že se ke svým pozdějším inspiracím z lidových písní dostali až s postupující normalizací.

Na podzim minulého roku se po letech dali přesvědčit k otevření této své pavučinami téměř zakryté kapitoly. Obklopili se rockovými i jazzovými hudebníky a s plně elektrifikovanou kapelou na nové album nasypali několik skladeb z tehdejšího repertoáru, pár novinek a také několik svých známých písní v staronových, retro-rockových aranžmá. Někde to funguje, ale jinde bohužel zní i značně vyčpěle. Začít znovu tam, kde člověk skončil před pětatřiceti letech, a tvářit se, že čas neexistuje, prostě dost dobře nelze. Pokud to tedy celé nemá být jen a pouze pro stárnoucí pamětníky.

Je otázkou, zda to není jen zvykem, ale naléhavý, výrazný, a především školený hlas Hany Ulrychové, s nemalým rozsahem a až operní silou, je k podobně pojatým skladbám nevhodný a všechna jeho pozitiva vlastně působí v podobných aranžích kontraproduktivně. Nejpřesvědčivější tak je skupina na nahrávce ve chvílích, kdy se blíží poetické, šansonové či pop-folkové poloze. Zkreslená kytara a bicí prostě ještě rockovou hudbu neudělají.

Pamětníky a staromilce toto album určitě potěší, ale opakovaně  tu bliká velký otazník, a to zda může něco říci i jiné než jen starší generaci. Ne všude to totiž působí tak přirozeně jako v úvodním retru, návratu do šedesátých let Starej bigbít. Výjimkou naopak nejsou lehce křečovitá, žánrovým kompromisem zavánějící spojení. Výše vyřčenou otázku si ovšem každý musí zodpovědět sám.

Foto: archiv skupin