Jak se trestají zlobivé holčičky

Mnozí z nás se občas ještě probouzejí s noční můrou, kterou jim v dětství v hlavě zanechala hororová knížka Josefa Čapka Povídejme si, děti. Příběhy, které tu slavný malíř vypráví o zlobivých dětech, totiž končívají hrůzyplně.

Považte: kluk, který nechce k zubaři, nakonec zmizí v kazové díře svého vlastního zubu, jiný, který se nemyje, obroste kopřívami, neutišitelní křiklouni vybouchnou a když někdo zlobí méně, ale vytrvale, přijde o vánoce. Většinou to jsou kluci (jen jedna ufňukaná holčička, tu rozzlobený čaroděj promění v "kničlavé" kolo u vozu), což se zřejmě nyní rozhodla napravit zkušená autorka knih pro děti Martina Drijverová a napsala dvanáct mravoučných příběhů a shrnula je do souboru Zlobilky.

Masožravá šála

Také Drijverová si všímá obvyklých dětských neduhů, které tak ztrpčují život jejich rodičům: klíčová je přitom neschopnost dětí v nějakém tom zlozvyku včas přestat. Takže tu máme holčičku, která si neustále představuje, že je něco jiného a střídavě pípá jako telefon, leží ztuhle jako cihla nebo kvičí jako orangutan. A v závěru onoho příběhu už kvičet nepřestane, protože tím orangutanem zůstane. "Ale rodiče ji měli rádi i tak, to už maminky a tátové umí," končí lapidárně Drijverová. Další holčičce zůstane šilhání, když neustále fouká do bublifuku, jiné zase zdřevěnělé nohy, protože se na neznámých místech neustále ztrácela matce, unuděnou a línou sežere kousavá šála, ale vyplivne ji, protože je moc kyselá. A tak podobně, byť jsou tu i přívětivější konce. Ilustrovala Markéta Vydrová, jejíž obrázky jsou o poznání roztomilejší, než nekompromisní Čapkovy pérovky, ale i tak to může protivné dcery na čas zklidnit. Případné děkovné dopisy mohou rodiče posílat do nakladatelství Albatros.

Autor mezi postavami

Inspirovány pohádkami pro děti jsou i některé z povídek známého polského dramatika a spisovatele Slawomira Mroźka. Překladatelka Helena Stachová jich dvaačtyřicet vybrala a pro nakladatelství Fra shromáždila do souboru, který nazvala podle jedné z nich Kohout, Lišák a já. Zmíněná titulní povídka je zařazena hned jako první, parafrázuje pohádku Zvířátka a loupežníci a zmíněná trojice v něm putuje lesem, navzájem se špičkuje a Lišák s Kouhoutem spílají svému autorovi a vymýšlejí, jak ho přimět, aby jim napsal hodně spaní, jídla a případně nějakou tu partnerku. Trojice se objevuje ještě v několika povídkách, jiné vynalézavě využívají mírně absurdních situací a nápadů - Mroźek je výjimečný v tom, že takové nápady umí podchytit a rozvést, jako ten o muži, který se úspěšně živí tím, že zhýčkaně trpícím středostavovským hejlům převypráví svůj chmurný život, čímž jim dodá optimismus, že na tom nejsou tak zle.

Podobu povídek má i kniha celosvětově úspěšného německého prozaika Daniela Kehlmanna Sláva, kterou pro nakladatelství Mladá fronta přeložil Tomáš Dimter. Kehlmanna by i čeští čtenáři mohli znát díky globálnímu bestselleru Vyměřování světa, Sláva se tentokrát odehrává v současnosti a autor v ní propoujuje zdánlivě nesouvisející osudy devíti různorodých postav rozesetých po celé zeměkouli. I tady se operuje s literární hrou, i tady někdo chce a někdo nechce být literární postavou. Zdá se, že to je téma, které autory momdentálně nějak tíží. Možná by někdo mohl udělat malý sociologický průzkum, kdo by se chtěl stát literární postavou. Jistěže ne v knize Zlobilky.