Očima Vojtěcha Varyše
Škvorecký a spol.: Odcházejí pánové z učebnic

Zemřel spisovatel Josef Škvorecký, bylo mu 87 let. Dají se zopakovat slova o jednom z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20.století, dají se připomenout jeho základní díla jako Zbabělci a taky se dá zdůraznit záslužná aktivita, související s exilovým nakladatelstvím ´68 Publishers. Pár lidí, kteří měli Škvoreckého osobně nebo pro jeho díla rádi, zavzpomíná a pro ostatní se doplněním posledního údaje další český spisovatel definitivně stává položkou ve slovníku.

V souvislosti s koncem roku se nedávno bilancovalo, kdo všechno v poslední době zemřel, a padalo podezřelé množství jmen lidí, kteří od šedesátých let zásadně spoluvytvářeli kulturní a společenské klima naší společnosti: Václav Havel. Magor Jirous. Jiří Gruša. Jiří Dienstbier. Arnošt Lustig. Nyní k nim přibyl Josef Škvorecký.

Všichni ti lidé zemřeli v pokročilém věku, zhusta po náročné nemoci, nejde tedy o žádná překvapení. Na místě je spíš tichá vzpomínka či racionální zhodnocení než okázalý patos.

Pro lidi z mé generace, kteří nezažili časy největší slávy nikoho z nich, jsou podobné legendy sice chovány v povinné úctě, ale zároveň přes mázdru zaprášeně učebnicového pohledu: jejich knihy známe, protože patří k základnímu vzdělání; některé nám přinesly potěšení, jiné jsme šťastně zapomněli. Asi je v logice věcí, že nejlepší věci napsal Josef Škvorecký přes dávnými časy - podobně jako jeho vrstevníci Arnošt Lustig, Milan Kundera, Václav Havel, Ivan Klíma nebo Ludvík Vaculík. A ačkoli všichni z nich tvoří (tvořili) dál, stěží by se dalo říct, že každou jejich novinku očekáváme s dychtivostí fanoušků.

Josef Škvorecký má nepochybně místo v dějinách a napsal pár dobrých knih; já osobně raději než po jakémkoli Škvoreckého románu vždycky sáhnu po vynikající Honzlové Škvoreckého nedoceněné manželky Zdeny Salivarové.