Moje jméno se stalo součástí úspěchu, říká Karel Gott

V pomyslném českém nebi mu už za života patří čestné místo ozářené třpytivými flitry a světly reflektorů. Je  něčím jako Orfeem našich životů, medovou náplastí na naše rány, věčnou květinou vydávající omamnou vůni hladivých tónů. Můžeme si zalepit uši voskem, můžeme ignorovat střední proud a prohlásit ho celý za bezcenné pozlátko, ale i tak nakonec kapitulujeme a uznáme, že Karel Gott je tu s námi a my s ním a že to je vlastně velká výsada. Být u toho.

Zkoumal jste někdy své předky, zajímal jste se, odkud se vzalo vaše exkluzivní božské příjmení?
Samozřejmě, že jsem se o to zajímal. Ale teprve nedávno jeden archivář přišel na to, že máme kořeny snad v zemanské rodině z okolí Rokycan. Jmenovali se tehdy Kotové - v erbu měli dvě kočičí hlavy. A asi od sedmnáctého století se jedna větev začala psát Gott. Údajně to bylo tak, že jeden můj předek zpíval na kúru a pan farář řekl: "Das ist kein Kot, er singt wie ein Gott..." Zajímavé také bylo, že v rodině byly tradičně čtyři dcery, když se narodil pátý syn, dostal jméno Karel. A ještě jedna věc: v nedalekých Dolních Lukavicích působil krátce jako zámecký kapelník mladý Josef Haydn. A údajně tam zanechal nemanželského syna.

Fíha! Takže Haydnův gen... A čtyři dcery jako vy! A kde je ten syn?
Raději už ne. Synové velkých otců to mívají těžké. Podívejte se na Ježíše.

ČTĚTE TAKÉ: Rozhovor s Mistrem

Chacha. To je s vašim jménem vážně riziko. V Německu si už určitě zvykli, ale jak zprvu reagovali, že jim zpívá zpěvák Bůh z Prahy?
Tak já vám něco řeknu: už v roce 1965 přijel za mnou do Prahy ze Západního Berlína jeden producent, měl velký orchestr, točil se známými zpěváky. A tenhle člověk o mě projevil zájem. Měl jsem radost, ale on měl jednu podmínku. Říkal: "Udělám z vás hvězdu, ale musíte si změnit jméno. Víte, v Německu je hodně zbožných lidí, ono by jim to asi vadilo." No, na to jsem nemohl přistoupit. A dobře jsem udělal. Moje jméno se pak naopak stalo jednou z mnoha částeček, které složily dohromady můj úspěch. Němcům se dobře vyslovovalo, bylo to krátké, lehce zapamatovatelné. To rok poté pochopil producent z Polydoru, který říkal: "Já to právě tak chci. Jsi ze Zlatého města, máš zvláštní, výjimečný hlas, postavíme to na tom: Zlatý hlas ze Zlatého města. S tímhle jménem se staneš Sinatrou Východu. Great, Big, Gold, Voice."

A to vyšlo.
Ne ale ještě hned. Mezitím jsem byl půl roku v Americe. Tehdy v roce 1967 přijel celý tým lidí v čele s prezidentem hotelové společnosti z Las Vegas hledat zpěváka do své show. Nechali si v Lucerna baru předvádět všechny možné umělce, od lidových souborů po černé divadlo, no a jako zpěváka si vybrali mě. Pochopte, že pro mě tehdy Las Vegas bylo ne někde hodně daleko, ale přímo na jiné planetě. Já jsem zprvu nechápal, o co jim vlastně úplně jde, proč přijeli právě do Prahy. Přišel jsme na to, až když jsem v Las Vegas viděl nápis Europa 68 - a to písmeno e bylo napsáno jako azbukou. Byl jsem tedy atrakcí z "východní Evropy", což jsem považoval za nesmysl. Když jsem slyšel, jak mě poprvé uvádějí, bylo to jako v cirkuse: "Ladies and gentlemen... je mi nejvyšší ctí uvést největší hvězdu zpoza železné opony, nejlepšího evropského zpěváka...", tak jsem jim říkal: "Prosím vás, jak mě to uvádíte? Vy mě uvádíte, jako bychom byli nějací exoti nebo cvičené opičky." A oni řekli: "Nech to na nás, boy, my víme, co děláme, a proč to děláme. Jseš první komunista, co zpívá v Las Vegas. A zpívá skvěle. To je trhák." Já jim povídám: "Ale proboha, já nejsem komunista!" Oni: "OK. Ale je to good for bussines." Já: "Ale já nejsem nejlepší v Evropě." A oni: "Tady, v Las Vegas, je všechno nejlepší."

ČTĚTE TAKÉ: Televize MTV pohrdla klipem Karla Gotta a rappera Bushida 

To byla dobrá zkušenost. Zůstalo ve vás vlastně pořád něco "lasvegaského". Poučil jste se tam ještě v něčem jiném?
Jo, že úspěch potřebuje příběh. Když nemáte příběh, neprodává se. To jsem si pak potvrdil v Německu. To, že někomu říkáte, natočil jsem hezké album, dali jsme s muzikanty záležet, jsou tam pěkné písně, tak to nikoho nezajímá. Zvlášť novináře. Ti sedí na tiskovce a zívají: Tak fajn, to bychom měli tu vaši píli, a teď nám řekněte, co máme napsat, aby to zaujalo naše čtenáře, něco co Spass gemacht hat, něco, co by je pobavilo. Neměl jste nějakou bouračku? Nebojujete s nějakou nemocí? To by lidi mohlo přitáhnout. Nebo nějaký rozchod. Lidi totiž zajímají katastrofy. Jediná kladná výjimka je svatba a dítě.

To jste vlastně poskytoval v posledních letech dobré story. Ještě chci podotknout, že mluvíte o tzv. bulvárních novinářích.
Ale když jsem měl ve třiatřiceti letech první dítě, tak to nikoho nezajímalo.

Foto: Karel Šanda