Denní dávka Havla

Loni v dubnu se zřítil z jednoho pražského mrakodrapu dokumentarista Pavel Koutecký. Bylo mu devětačtyřicet let, ale vrchol jeho už tehdy neobyčejně bohaté umělecké dráhy měl teprve přijít. Všem - i jemu - bylo jasné, že jím bude dokumentární film o Václavu Havlovi.

Po Pavlu Kouteckém zbyly dvě police filmového materiálu se stovkou hodin. Bylo v nich dvanáct let ze života prezidenta Václava Havla a tím vlastně i nového českého státu. Unikátnost materiálu byla zjevná, i když ho vlastně ještě nikdo v celku neviděl. Stejně tak bylo zřejmé, že střihače čeká nesmírně obtížná a odpovědná práce: dát tvar cizímu materiálu, myslet na to, že jde o práci kolegy, jenž své záměry už nikdy nebude moci formulovat - a přitom se tím vlastně nenechat spoutat, ale svobodně hledat a nalézt svůj přístup k věci. Volba padla na zkušeného a zároveň osobitého režiséra Miroslava Janka a jeho ženu Toničku, střihačku. Nyní je film skoro hotov. Viděl jsem ho - a kdyby to nebyl anachronismus, chtělo by se mi zvolat: Havel na Hrad!

Když Pavel Koutecký točil ta léta Václava Havla, nepomyslel jste si někdy - samozřejmě ryze kolegiálně: škoda že je taková „látka“ už obsazená?

Ne, to jsem si nepomyslel. Věděl jsem, že to vůbec není můj typ filmu. Já se zabývám takovými, řekl bych, drobnými lidskými osudy... A hlavně asi vůbec nemám trpělivost „nabírat“ několik let, v tomto případě mnoho let, časosběrný film. Po čase ztrácím o látku zájem, už mě zase zajímá něco jiného. Nejdéle jsem točil film (bylo to Chačipe) tři roky, a to jen proto, že se vlekla smlouva s televizí. Takže jsem to Pavlovi nezáviděl, nicméně jsem v posledních letech už tušil, že to bude hrozně zajímavý film, a těšil jsem se na něj. A v skrytu duše jsem doufal, že Pavel osloví se střihem mou ženu a současně spolupracovnici. Nikomu, Pavlovi ani Toničce, jsem to tehdy neřekl. Nicméně to tak dopadlo.

Vy jste se někdy natáčení se štábem Pavla Kouteckého účastnil?

Jednou. To bylo po festivalu v Karlových Varech, Pavlův kameraman Stano Slušný zrovna něco měl, tak jsem za něho zaskočil. Bylo to jedno odpoledne, jeli jsme do Lán, kde zrovna Havla navštívil Lou Reed, který ale nechtěl, aby u toho někdo byl, měl nějakou špatnou náladu či co. Naštěstí se tam objevila delegace lidovců, kteří si přijeli stěžovat na opoziční smlouvu.

Koutecký mi průběh natáčení popisoval jako tiché číhání na zajímavou scénu, přičemž Havel byl zcela tolerantní, ba jako by zapomínal, že tam nějaký štáb s kamerami je. Jevilo se vám to také tak?

Přesně tak. Těžko k tomu něco dodat. Já mám tu vzpomínku na klidné lánské odpoledne však trochu zkaženou tím, že se zadrhávala smyčka v jedné kazetě, takže jsem měl pořád ruce v černém zakládacím pytli a mezitím nám unikaly krásné momenty. Pavel z toho byl otrávený, já trochu taky.

Pavel začal točit na klasický filmový materiál, koneckonců v roce 1992 to bylo normální. A už u něho zůstal. Ale byl by film ve výsledku jiný, kdy se natáčel na video?

Já myslím, že ne. Snad ve způsobu snímání. S filmem, protože je drahý, je nutno šetřit a soustředit se na výrazné okamžiky. Takže scény jsou krátké a jaksi hutné, plné jisté neurotičnosti a napětí. Jedinou výjimkou jsou scény z povolebních jednání z roku 1996, kdy Pavel kdo ví proč, snad že neměli na film, točil na betacam. Zůstal tam tedy dlouhý záběr jednání Havla se Zemanem, který se ale, myslím, nevymyká stylu celého filmu. Ale jinak jsem šťastný, že netočili na video. To by zůstalo materiálu třeba pět set hodin, což už by bylo nad lidské síly.

Pojďme teď k okamžiku, kdy materiál smrtí Pavla Kouteckého osiřel. Jaká byla cesta, která ho přivedla k vám a vás k němu?

Ještě den před Pavlovým pohřbem se sešla se mnou a Toničkou producentka filmu Jarmila Poláková. Bylo to velmi smutné, ale zároveň bylo nutné rozhodnout o tom, co bude dál. Tehdy jsme jí říkali, ať nemá strach, že materiál je to bezpochyby natolik cenný, že to v něm šikovný střihač najde. A tenkrát jsem začal uvažovat, co by se stalo, kdyby padlo rozhodnutí na mě.

A co jste si říkal?

Říkal jsem si, že je to absolutní blbost, abych to byl já. Protože jsem politický naiva, ba ignorant. Noviny nečtu, na televizi se nedívám, znám jen ta nejznámější jména. Navíc jsem se do Čech vrátil až v roce 1996, takže mi toho dost uniklo, mnoho postav a situací mi bude naprosto neznámých, nebudu tomu rozumět. No, jenomže pak Jarmila přišla, já jsem jí to všechno říkal, ale ona namítla, že právě to by mohlo být naopak výhodou. Že to bude dělat někdo, kdo není zatížený, kdo nemá na všechno politický názor... a tak podobně. Nakonec mi ten argument přišel jako dobrý. Pokud se ve filmu má najít nějaké obecnější sdělení, pak nezáleží na přesné znalosti souvislostí a detailů. Zkrátka jsem na to kývnul.

To jste už viděl materiál?

Ne, to jsem právě ještě neviděl. To bylo riziko. Vyfasoval jsem čtyřicet tříhodinových kazet VHS s denními pracemi. S těmi jsme s Toničkou zalezli do baráku a dvakrát deset dní jsme na to hleděli. A byl to obrovský zážitek.

Psychický, fyzický?

Obojí. Hlavně to bylo hrozně zajímavé. Ráno jsme to zapnuli a v noci jsme se od toho museli násilím odtrhnout. Dělali jsme jen krátké přestávky, abychom došli do obchodu pro jídlo a protáhli si kostru. Přitom ten materiál byl v syrové formě: zvuk běžel pořád, i když obrázky chyběly. Ale ty dialogy byly v těch černých dírách tak zajímavé, že jsme je poslouchali, jako bychom před sebou viděli obraz.

Čím to bylo tak zajímavé? Protagonistou, nebo tím děním?

Samozřejmě obojím. Přestože jsem člověk, jak jsem řekl, apolitický, je jasné, že nahlédnout do zákulisí je prostě vzrušující. Řeší se tam stále nějaké zápletky, možná se v nich člověk přesně neorientuje, ale přesto ho zajímá, jak dopadnou, jste jimi - ať chcete či ne - stržen. A druhá (nebo možná první) věc je pochopitelně protagonista: jeho způsob vyjadřování, způsob myšlení, osobnost. A k tomu je nutno přidat způsob, jak to Pavel natočil. On mluvil o svém stylu jako o „observační metodě“ a člověk zcela pochopil, co měl na mysli. Tam nejsou žádné dlouhé monology, žádná interview na kameru, žádné věci v dokumentech běžné. Tam je stále akce, vygradované sekvence s ostrým pointem. I scény, kdy sedí Havel se skupinou poradců nad polévkou a o něčem se dohadují, jsou pojaty jako vzrušující akce. A ještě je tu čtvrtý důvod, osobní. Když se odehrávala sametová revoluce, tak já jsem ji sledoval v brooklynském bytě z televize. Spěchal jsem vždycky ze střižny domů, abych stihl zprávy. I dalších několik let jsem měl zprávy odsud jen zprostředkovně. Teď jsem to mohl jaksi dodatečně prožít. A mimochodem vím, že Pavel Koutecký ležel po úraze (špatně, tedy neanglicky, se rozhlédl a srazilo ho auto) v listopadu 1989 v nemocnici v Londýně, takže u toho také vlastně nebyl...

Změnil se během těch hodin sledování váš pohled na osobu, již tu nazýváme protagonistou? Překvapilo vás třeba něco?

M. J. dlouho mlčí a přemýšlí, pak řekne: Můj pohled se nezměnil, spíše se prohloubil. Pochopitelně, když jste rok ve střižně s jednou osobou, tak ho máte prostudovaného jako pod mikroskopem. Dostává se vám pod kůži, je to jako denní dávka, na kterou si skoro zvyknete, znáte už jeho gesta, mimiku, ba snad i jeho způsob uvažování. Musíte se skoro bránit, abyste nepřijal jeho gesta. Stane se vaším starým známým. To je ale spíše roztomilý nebo příjemný průvodní jev.

No jo, ale jak pak zabránit tomu, aby tyto asi přirozeně vzniklé sympatie přešly do výsledného filmu? Nezačnete pak svému objektu příliš fandit?

Já myslím, že náš sestřih je velmi reprezentativním výběrem toho, co obsahuje sto dvacet hodin, které natočil Pavel Koutecký. Snažili jsme se, aby v něm byly všechny polohy, které ve Václavu Havlovi jsou, respektive ty, které zachytil za ta dlouhá léta intenzivní přítomnosti Pavel. Třeba Havel tají ještě nějaké další polohy či odstíny, ale já ze zkušenosti vím, že člověk zase tak mnoho skrývat nedokáže. A pokud snad ano, tak to dobrý filmař vyhmátne. A v tom bych Pavlovi věřil.

Film, který jste už na testovacích projekcích promítali, má v tuto chvíli tři a půl hodiny. Mně uběhly jako půlhodina a vůbec by mi nevadila délka třeba trojnásobná. Ale přece jenom: pro kina je to příliš. Co s tím budete dělat?

Na to myslím, kudy chodím. Zatím se mi nějaké radikální řešení daří odkládat, protože kam sáhnu, tam mě to bolí. Nevím, já bych to nejraději nechal tak, jak to je. Uvidíme.

***

Miroslav Janek (1954)

Patří k nejoriginálnějším a nejuznávanějším českým dokumentaristům. V roce 1980 odešel do USA, kde točil nezávislé filmy a jako střihač spolupracoval na slavných filmech Godfreyho Reggia Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Anima Mundi. Po návratu do Čech natočil například dokumenty Nespatřené, Chačipe, Bitva o život, Vierka. Učí na FAMU a pracuje v tandemu s manželkou Toničkou, střihačkou. Slovo producentky Film začal natáčel režisér Pavel Koutecký v listopadu 1992 v produkci Film & Sociologie. Natočený filmový materiál celých třináct let trpělivě synchronizoval střihač Martin Steklý. Z celého natočeného materiálu vznikne celovečerní film, který budou moci diváci vidět v kinech příští rok, a asi pět hodinových dokumentů, které budou uvedeny v televizi. Nejdále jsou jednání s televizi Nova. Natáčení podpořil Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Významným donátorem filmu je paní Dadja Altenburg-Kohlová a její Nadace Drak. Od roku 2006 jsou koproducenty filmu společnosti NEGATIV, FTV a Michael Wolkowitz. Výkonnou produkci po celou dobu natáčení zajištovala společnost Studio KF. Natáčení se mohlo realizovat jen díky velkorysému souhlasu Václava Havla. Zatím není uzavřena distribuční smlouva. Jarmila Poláková

Foto popis| Miroslav Janek: Havel je nakažlivý, přílišným požíváním začínáte ráčkovat a chcete vidět svět jako smysluplný.

Foto: Petra Mášová