Umění není zakázková práce

V dárkových krabicích a prosklených vitrínách nabízí Irena Jůzová odlitky svého těla, které vypadají jako svlečená kůže. Na 52. mezinárodní výstavě současného umění v Benátkách prezentuje Českou republiku právě tento netradiční butik.

Můžete přiblížit koncept, se kterým jste loni v listopadu vyhrála výběrové řízení na český pavilon na prestižním benátském bienále?

Umění pro mne není úkolová zakázka, nedokážu uvažovat stylem - probíhá výběrové řízení na bienále, co bych tam udělala... V roce 2004 jsem se připravovala na habilitaci na AVU, a tak jsem si rekapitulovala dosavadní práci. Procházela jsem současně jistou proměnou v osobním životě, vnitřních pocitech, a ve skicáku se mi najednou objevily erotické kresby ženských figur. Postupně jsem dospěla k tomu, že se chci zabývat kůží. Požádala jsem studenty od profesora Hendrycha, aby mi odlili formu a pak jsem nějakou dobu hledala vhodný materiál. Chtěla jsem, aby byl příjemný na dotek, a nakonec mi nejvíc vyhovoval transparentní lukopren. Pak jsem přemýšlela, jak tu svlečenou kůži adjustovat. Původně jsem chtěla lesklou krabici s logem, ale nakonec se mi syrová forma bílého kartonu zdála vhodnější, žádná kašírka. Na projektu jsem pracovala zhruba rok, připravovala jsem ho tehdy pro společnou výstavu se Štěpánkou Šimlovou v pražské v Galerii kritiků. Nakonec z výstavy sešlo, ale odlitky jsem vystavila v menším prostoru v Českých Budějovicích. Olga Malá (kurátorka GHMP, pozn. red.) viděla katalog a zavolala mi, že se jí to líbí a jestli bych nechtěla přemýšlet o výstavě v galerii U zlatého prstenu. Šla jsem se tam podívat a tamní strop mě zaujal krásnou geometrií. Říkala jsem si, že jeho půdorys obrátím do vitrín a do štuku butiku, ve kterém kůži nabídnu jako zboží.

Chcete se tázat, jak trh manipuluje s emocemi, s kreativitou umělce? Jak jeho výpověď devalvuje na marketingovou strategii?

Víte, já umění nechápu jako vytváření artefaktů, třeba sochy či malby. Pro mě je umění spíš výzkumem. Nikdy jsem nemyslela na to, jestli výsledek bude prodejný. Snažím se zabývat věcmi, které nutí lidi přemýšlet, ale oni chtějí spíš jednoduchý, okamžitě srozumitelný nápad. Teď třeba chystám projekt o času, o prolínání a paměti místa. Budu se zabývat tím, že nic nejde smazat,  i slovo zůstává ve vzduchu, i nehmatatelné materiály zanechávají stopy. Vlastně nechci zatěžovat svět haraburdím. Na druhou stranu, se nepovažuji za výtvarný undeground či nějakého asociála, chci normálně fungovat, soustředit se na svoji práci a být za ni ohodnocena. To ale v Česku, kde v podstatě neexistuje trh s uměním, nejde. Existuje sice pár galerií, které se současným uměním zabývají, ale je jich málo a pokrývají jenom určitou výseč. Když třeba děláte výstavu pro státní galerii, nedostanete za to honorář. Nechápu proč. Režisér za práci pro divadlo dostane přece taky zaplaceno, ovšem u umělce se předpokládá, že bude vděčný už jen za to, že mu někdo vůbec poskytnul prostor. Přitom já na svých projektech pracuji mnohdy několik let, musím si platit ateliér... Absolvovala jsem výběrovou školu, na které jsem několik roků tříbila mysl, abych dospěla k určitému stupni uvažování...

Není to spíš otázka ztráty iluzí o vlastní výlučnosti?  Střet s realitou, který je pro absolventy hýčkané oněmi výběrovými školami bolestný...

Spíš jsem v projektu pro Benátky uvažovala nad tím, čím se vlastně poměřuje hodnota současného umění. Třeba konceptuálního umění, které si nepověsíte doma nad gauč jako tradiční obraz. Jak píše Milan Knížák v katalogu, zlato se dá měřit ryzostí, zelenina čerstvostí, ale jak měřit cenu dnešního umění a jak s ním nakládat? Jaká je jeho prodejnost, jaká je hodnota energie, kterou do své práce umělec vložil. Myslím, že umění by se mělo dostávat podobné podpory, jakou má věda. V Česku je ovšem grantový systém nastaven zvláštně. Jako by existovala nějaká pomyslná kolečka - tak ten už dostal na to a na to, takže mu nic nedáme.

Problém těch správných „partiček“... Zamrzely vás reakce některých kolegů, že porota měla do Benátek vybrat renomovanějšího umělce?

U Jirky Davida mě to nepřekvapuje. Kdyby tam byl kdokoli jiný, stejně by se mu to nelíbilo. Já si nepřipadám jako nahodilý objev. Se všemi těmi renomovanými kolegy, kteří se výběrového řízení na bienále účastnili, jsme vystavovali na společných výstavách, a to nejednou. 

Téma svlékání z kůže, odlévání vlastního těla není nijak novátorské. Vlastně variujete to, co už dělali jiní. Byla to pro vás výzva uchopit téma jinak? Nakolik je pro vás důležitá originalita? Je dnes vůbec možná?

Vědomé variování nějakého tématu je pro mne nepřijatelné, protože to do tvorby vnáší úkolovost, o které jsem už mluvila. Umělec přece neplní, nebo by neměl plnit nějaká zadání. Iritují mě výstavy, kde kurátor stanoví téma a všichni se snaží k tomu něco vymyslet. Já pracuji hodně intuitivně, pocitově. Samozřejmě že sleduji, co se děje ve světě, ale že bych listovala časopisy, abych byla in, to ne, dokonce delší dobu jsem umění vůbec nesledovala. Takže takto marketingově já nepřemýšlím. Navíc téma vysvlečení z kůže je věčné stejně jako láska či smrt, no a já měla potřebu vyjádřit se k němu v jistém kontextu, ať už dobovém, nebo osobním.

Je pro vás rezonance vašeho díla důležitá? Nebo potřebujete vyjádřit své emoce bez ohledu na to, jak budou přijaty a pochopeny?

Samozřejmě, že bych to nepostavila sama od sebe, protože bych neměla peníze ani zázemí, ale ta kůže by vznikla, tak či onak, z vnitřní potřeby. Ohlas mě zajímá vždycky, důležité jsou pro mne hlavně reakce lidí mimo obor, kteří chodí na umění ze zájmu. V Bratislavě jsem kdysi dělala krásnou práci. Bylo to pro výstavu Interiér versus exteriér aneb Za hranici jiných světů. Konala se v opuštěné továrně na zubní kartáčky. Každý z umělců si tam našel nějaký prostor, já jsem do bývalé koupelny nainstalovala zvukovou kabinu a místnost natřela žlutou barvou. Pigment intenzivně svítil, lidi se v té žluti úplně vznášeli a do toho rezonoval zvuk. Myslím, že to byl silný zážitek, a potěšilo mě, když mi pak lidi říkali, že to v nich něco vyvolalo, něco jim to dalo. V Benátkách jsem zas byla ráda, že se návštěvníci hodně ptali, zdálo se mi, že je podstata věci, má motivace hodně zajímají.

Do jaké míry jste své dílo při realizaci pozměnila, musela jste dělat ústupky například kvůli nedostatku financí?

Ústupky jsem nedělala, naopak jsem opět překročila limity. I když jsem původně počítala s tím, že mi z milionu, na který jsem uzavřela smlouvu s Národní galerií, zůstane alespoň honorář. A to jsem část materiálu dostala sponzorsky darem, některé dodavatele jsem si hledala sama. Třeba firma, kterou mi v dobré víře doporučila NG, měla rozpočet jenom na skleněné segmenty v instalaci na osm set tisíc korun. Musela jsem pak ve velmi krátkém čase hledat vhodnější, ale složitější alternativu. Jsem ráda, že jsem mohla v Benátkách vystavovat, servis, který mi NG poskytla byl skvělý. Ale přesto si myslím, že na tak prestižní prezentaci České republiky v cizině by mělo být vyčleněno víc peněz. S výsledkem jsem spokojená, teď mě čeká náročná postprodukce.

Které z národních pavilonů vás na bienále zaujaly?

Přiznám se, že jsem si expozice zatím neprošla. Udělám to, až do Benátek za pár týdnů povezu katalogy. Po měsíci instalování jsem už byla uměním zmožena, a tak jsem šla do města, procházela si chrámy s ostatky svatých, což je taky věc, která mě zajímá a svým způsobem jsem se jí ve svém projektu taky dotkla. Bylo velmi potěšující a oblažující tam v té tichosti sedět. V Praze se mi to naposledy stalo na výstavě Aleny Kučerové. Šla jsem tam v hektické době příprav na bienále, abych výstavu ještě před odjezdem viděla, dívala se na její koláže z větviček a říkala si, že právě pro tyto chvíle vytržení ze světa spotřeby stojí za to umění dělat.