Zápisník Šimona Šafránka z Cannes - úterý

Festival pomalu vstupuje do své závěrečné třetiny a zatím pořád není úplně jasné, kdo by mohl vyhrát Zlatou palmu.

Mezi novináři zatím nejhlasitější potlesk sklidila včerejší projekce akční komedie Qunetina Tarantina Grindhouse: Auto zabiják. Zjizvený Kurt Russell se tu jako Kaskadér Mike prohání krajinou v autě explodujícím koňskou sílou a „loví“ holky na výletě. Doslova. Auto zabiják je vlhkým snem všech milovníků takzvaných „muscle cars“ a automobilových honiček vůbec. Užíváme si scény s holkami, které v plné rychlosti rády akrobatí na kapotě, otvíráme ústa nad brutalitou Mikeovy černé káry. Výkon Tarantinova Auto zabijáka však dusí nekonečné dialogy, které kdysi v Pulp Fiction zurčely vtipem, ale dnes už zní jako manýra.

Na druhou stranu je snadno režisérovi odpustím, protože je obklopil pohodlými hereckými výkony, žhavě kinetickou kamerou (sám Tarantino) a vynikající surfovou hudbou. Uměle poničený materiál (vypadávající nebo se opakující okénka či barva) dokáže nejednou překvapit nebo oživit upadající tempo. I tak se mi zdá, že Tarantino v roce 2007 působí poněkud vyčerpaně - stejně jako další zde přítomní tvůrci, kteří před pár lety udávali tón kinematografie - Wong Kar Wai a Kim Ki Duk.

Ani Gus Van Sant ve svém Paranoid Parku nepřináší tolik nového, kolik bylo lze čekat. Co na tom, že drama o skejťákovi, který náhodně zabije vlakového hlídače, Van Sant obsazoval po MySpace. Co na tom, že dokáže minimální příběh nafouknout zdařile experimentálním prolínáním současnosti s minulostí a využitím různých materiálů (skejťácké scény jsou natáčené na Super 8 a navíc pouštěné zpomaleně, zasněně) – Poslední dny, Slon i Gerry jsou prostě inspirativnější filmy.

Čistým zklamáním pro mě potom je pákistánský příběh Michaela Winterbottoma A Mighty Heart. Angelina Jolie tu hraje manželku amerického novináře Daniela Pearla, kterého zajmou teroristé a ona se snaží ho z toho vysekat. Jak to dopadne, víme všichni předem – příběh je natočený podle skutečných událostí. Winterbottom vypráví svůj první velkorozpočtový film bezpochyby poutavě, jeho mistrovství skloubit dokument a drama je nepřekonatelné a Angelina Jolie rozhodně předvádí jeden ze svých srdceryvnějších výkonů. Pořád se ale nedokážu ubránit dojmu, že režisér se k tématu vyjádřil lépe v Cestě na Guantanámo.

A nakonec přece jenom jeden favorit na zlato: Import export Ulricha Seidla, který je jako camembert – navenek smrdí, ale vevnitř je zatraceně dobrý. A kritiky zatím dělí na zcela opačné tábory – jedni jej milují, druzí jím opovrhují. Zdravotní sestřička z Ukrajiny se vstříc neradostné situaci rozhodne odjet pracovat do Vídně, kde skončí jako uklízečka v nemocnici. Ve stejné době se z Vídně na Ukrajinu vydává rozháraný mladík se svým otcem prodávat hrací automaty. Seidl vychází ze své dokumentární tvorby a v rozbitých prostředích na nejasné hranici mezi Východem a Západem kreslí krutý portrét hledání identity. Ačkoli by se i Import export dal o pár minut zkrátit, je zatím největší událostí festivalu s nejvíce zdrcujícím finále. Odvážný, nemilosrdný výkřik, aby se k sobě lidé chovali alespoň trochu ohleduplně.