Galerie u Betlémské kaple vystavuje grafiky Tichého a Zrzavého

Do 27. července prodloužila pražská Galerie u Betlémské kaple výstavu grafické tvorby dvou velkých osobností českého výtvarného umění, generačních vrstevníků, jejichž tvorba šla vždy svou vlastní cestou, Františka Tichého (1896-1961) a Jana Zrzavého (1890-1977). Otevřena byla začátkem června a stále láká návštěvníky.

Oba umělci patří ke generaci, která mládí prožívala v době první světové války. K jejich kolegům patřili Josef Šíma, František Muzika či literáti Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a František Halas. Navzájem se však lišili svým přístupem k tvorbě.

Zatímco Zrzavý vyznával racionální přístup, své obrazy měl dopředu připravené a promyšlené, Tichý přistupoval k obrazu s čistou hlavou a samotná tvorba byla dílem momentálního naladění. Tato dualita je na výstavě dobře patrná, když příchozí porovnají Zrzavého největší litografii Benátské zátiší z roku 1961 s pečlivě propracovanou až geometrickou kompozicí a Tichého jakoby nedotažené, rychle nahozené Capricco z roku 1948.

Vystavený soubor grafických listů Jana Zrzavého je podle galeristy Andreje Boloňského unikátní, v této podobě nebyl ke spatření řadu let. Obsahuje první autorovy grafické pokusy, tištěné v dílně u Josefa Váchala okolo roku 1911, první skutečnou grafiku Kázání květinám z roku 1913, velké litografie - Imaginární podobizna K. H. Máchy (1940), Studna v Karlachových sadech (1943), už zmíněné Benátské zátiší (1961), Ověnčená hlava (1973) a všechny varianty jeho typických andělů.

"Vystavený soubor je téměř kompletní grafické dílo - chybí jen pět litografií," řekl Boloňský.

Z grafického díla Františka Tichého byl na výstavu vybrán soubor jeho nejznámějších grafických listů. Zajímavé je podle galeristy sledovat, jak se Tichý často vracel k jednomu motivu a znovu jej přerýval do nové desky. Toto srovnání poskytuje například Břichomluvec (jednou jako litografie, jednou jako suchá jehla), Vysoká škola (z roku 1946 a z roku 1947) nebo Bílá černoška (z let 1938 a 1948).