Kavárny, muzika, poezie, tanec, divadlo, diskusní pořady. To vše nabízí celorepublikový projekt Kavárny naživo, který tento rok odstartoval 30. září a trvá až do 28. října. Odehrává se v Praze, Ostravě, Jihlavě, Písku a Mariánských lázních a nově dokonce i v Německu, konkrétněji v Dřážďanech. O jeho vzniku a průběhu jsme si popovídali s režisérem festivalu, Jakubem Stejskalem.
Jak se daří udržet tak veliký projekt, poměrně čerstvého vzniku a navíc paralelně? Co všechno musíte připravit?
Za celým projektem je nějaká ta dřina a samozřejmě spousta lidí a hostů. Například ke každému umělci a ke každé kavárně píšeme anotace. Letos máme asi pět set textů, které jsme museli dát dohromady. Jde přeci jen o měsíční festival. Koncept je poměrně jednoduchý, aby byl dobře zapamatovatelný. Zahájení, stejně jako zakončení, tvoří směs aktivit, které Kavárny naživo nabízejí. Pak následují pondělní přednášky, divadelní středy a hudební pátky. Neděle jsou věnovány workshopům a výstavám. Třeba letos se návštěvníci mohou naučit různé alternativy přípravy kávy. Každý rok připravujeme také videoklipy, - ústřední znělku -, a od prvních chvil v nich hrají lidé z kaváren, o kterých je celý festival. Letos jsme natáčeli v Kavárně, co hledá jméno. A nakonec se z toho vyklubalo kupodivu klíčové video celého festivalu.
Pořádání festivalu není však pouze to jediné veliké ve vašem životě. Nelze nezmínit, že máte dost široký záběr. Začínal jste jako chemik, vlastníte firmu, která se zabývá mobilními aplikacemi - jak to jde skloubit s kulturou a pořádáním akcí?
Když zrovna kolem toho je tolik životních peripetií... Když mi bylo patnáct, rozhodoval jsem se, jestli mám jít studovat hudbu, nebo chemii. Pocházím totiž z veliké hudební rodiny, rodiny Vernerů. U nás snad není nikdo, kdo by na něco nehrál. Máme i rodinný ansámbl - Verner Collegium. Když jsem se rozhodoval, jestli půjdu na konzervatoř, stačilo obhlédnout všechny ty bratrance. Člověk se nechtěl nechat svazovat, chtěl jít sám svou cestou a zároveň si ponechat místo i pro kulturu. Je to jako když berete malé dítě na operu. Asi to nebude moc prožívat, ale vždycky k ní bude mít nějaký vztah. Zároveň je to i důvod, proč propojuji projekt kaváren s klasickou hudbou, mám k ní blízko a mám ji rád. A ještě jedna věc tu skvěle funguje. Jakýkoliv projekt, který vytvořím či vytvořím společně s přáteli, mě baví. Vždycky když se rozběhne něco nového, tak se do toho doslova zamiluji, a pak už to jde samo.
Ale propojení české scény s tou německou, to musel být docela oříšek, nebo ne?
To vzniklo docela náhodou. Shodli jsme se s kamarády Prokopem Šíchou, který v Německu studuje, a Viktorií Avanesyan, že by bylo zajímavé ty naše německo-české strany kulturně propojit. Překvapivě v Drážďanech náš projekt budí spoustu pozitivních reakcí typu: "To je projekt z Čech? Vážně?". Přicházíme s něčím, co tamější lidé ještě neznají. Může to být však i nástroj k tomu, jak si obě strany mohou navzájem sdělit důležité věci, protože spolu moc nemluvíme. K dispozici jsou nám překladatelé a některé části programu proběhnou v angličtině. Máme tu dokonce lidi, kteří jsou schopni erudovaně mluvit o aktuálních událostech a poskytnout náhled třeba i na migrační vlnu; tudíž z vlastní zkušenosti vyprávět o tom, jak to vypadá v praxi. Návštěvníci festivalu pak mohou porovnat informace těch, kteří v tom přímo žijí, nebo jsou v této oblasti zainteresovaní, s tím, co se dozvídají z médií.
Myslíte, že návštěvníci, kteří se účastní festivalu v Čechách, pojedou i do Německa, nebo jde pouze o jednostrannou záležitost?
Počítáme s tím, že budou umělci i návštěvníci migrovat, proto funguje nově v rámci festivalu i GaučSurfing pro kavárenské povaleče. Tedy na vysvětlenou, nepřespává se po kavárnách, ale spříznění lidé nabízejí k dispozici své byty a nocleh. Jejich seznam je pak vyvěšený na webu. Je to skvělé v tom, že když člověk jede do cizího města, většinou přespí v hostelu a ani neví, kde dělají ve městě k snídani dobrá vajíčka. Tady se sice může stát, že vás hostitel může navigovat někam, kde vám ta vajíčka připálí, ale rozhodně to v celku není tak anonymní. Kdykoliv se člověk může vrátit zpátky, protože tam zná místní a duši města.
Procestoval jste toho zřejmě hodně. Dá se říci, že kavárny jsou náplní vašeho diáře v průběhu celého roku a to i mimo záležitosti festivalu?
Rozhodně. Poměrně nedávno jsme například připravovali prvorepublikovou tančírnu v Café Trilobit ve Zborovské v Praze. Přihodilo se to tak, že ji otevřel můj dobrý kamarád, a já začal dumat nad tím, jak na nové místo přivábit více lidí. Nakonec jsme se dohodli s Ondřejem Nuslauerem, který dělá režii, že bychom si společně vytvořili náplň jednoho večera a vzali si tom tam, tak říkajíc, na starost. Trochu jsme si pohráli s nasvícením a designem, a pak už jen stačilo obléci se do sak a obleků, abychom pak celý večer strávili jako barmani za pultem. Spolu s námi tam byla Tereza Kopecká, která tančí step a svůj výstup propojila s následným workshopem. Krom toho, že jsme se svým programem zaplnili podnik tak, že praskal ve švech, to byla - snad nejen pro mě -, neuvěřitelná zábava, protože jsem byl jako obsluha příchozím mnohem blíž, než kdybych to jenom pořádal a stál někde stranou.
A v rámci Kaváren naživo se tedy snažíte přiblížit konkrétnímu místu? Udělat ten pověstný první krok a vyjít vstříc místním třeba i programem?
Ano. Konkrétně v Písku máme kupříkladu náplň programu, která říkáme Pletení s babičkami. Tím pádem máme možnost seznámit se se starší generací, která tu mladší učí něco, co už dávno zapomněla. To je podle nás přesně to, co tu chybí. Ale není to samozřejmě jen záležitost Písku. Město od města má jiný, vlastní koncept, který naplňujeme podle toho, co je v dané lokalitě lidem bližší.
Překvapil mě koncept festivalu, který má - prosím, dovolte mi citovat ze stránek festivalu - "navrátit hudbu, poezii, divadlo a výstavy na místa, kam kdysi patřily naprosto přirozeně". Myslíte si, že v Praze a větších městech ještě něco takového chybí? Nemá smysl podnikat takové akce spíše v oblasti menších regionů?
Tak je pravdou, že místa která vybíráme a kam umisťujeme program našich kaváren, jsou předně větší svébytná města; nejde třeba o periferie Prahy. Mohou být však místy, u kterých je téma jejich oživení momentálně hodně aktuální. Za příklad si můžeme vzít třeba Ostravu - střed, kde si přáli vytvořit prostor kaváren a zapojit se do programu právě proto, aby k nim lidé přišli a našli si je. Nebo dalším příkladem mohou být Mariánské Lázně, které se v rámci vývoje rozdělily vedví na oblast, kam chodí místní a kam chodí turisté, a ukazuje se jako velmi problematické tyto části opět, a hlavně přirozeně, propojit.
Kolik lidí pracuje v týmu a jaké starosti obnáší ufinancovat tak velikou akci?
Když počítám se všemi městy, tak součást našeho týmu tvoří okolo sta lidí. Protože je to skutečně velké číslo, pořádáme setkání na farmě, kde se chovají huculští koně, u jednoho z organizátorů kaváren, Matyáše Leiského, který stál u projektu Kavárny naživo již úplně od začátku. Právě tady se finalizuje program a dokáže to být neuvěřitelná zábava i tvrdá práce. Zároveň se tam všichni poznáme a víme, co který z nás na projektu dělá.
Finance, to je úplně jiná záležitost. První i druhý rok jsme vůbec neměli sponzoring, nevybíráme ani vstupné. Samozřejmě existují náklady, které musíme proplatit, jakými jsou například tiskoviny nebo doprava. Německou část jsme museli zafinancovat a řešili jsme, jak to uděláme, ale naštěstí nám s tím pomohl Česko-německý fond budoucnosti. Celý náš koncept má jistě svá úskalí, stejně však svoje nesporné výhody. Program si chystáme sami a nikdo jiný nám do toho nezasahuje. Je v tom čirá svoboda.
Jak probíhá výběr kaváren, stejně svobodně? Oslovujete vy je, nebo se vám přihlašují samy?
Jde to oběma cestami. Po festivalu se nám ozývají desítky kaváren, které se chtějí zapojit, což je naprosto skvělé. Když přijde na věc, každé město má pak svého režiséra, pro Prahu je to například Barbora Smyčková; potom máme podskupinu režisérů - tým lidí, která se stará o náplň jednotlivých dní. Nechávám na produkčních, aby si vybrali kavárny, které do projektu chtějí zapojit, aby rozhodli, který prostor a jak se jak hodí pro jednotlivou akci. Pro mě Kavárny naživo v tomto smyslu znamenají celoroční projekt, spousta věcí ohledně příštího roku se domlouvá už teď. Ale neskutečně mě to naplňuje a baví, a to tak moc, že i některá videa jsem si začal stříhat sám a dělám také kompletně všechny rozhovory.
Zažil jste v rámci programu kavárem také něco neobvyklého, řekněme až magického?
Když jsme dělali první ročník kaváren, tak jsme měli v Café Lajka, blízko prostor AVU v Praze taneční improvizaci. Vybavuji si, že když začal Lukáš Janata hrát na klavír, přitančila do prostoru slečna ze souboru Primavera se svým scénickým tancem. Doslova nás pohltila. Emoce, které z toho šly, byly neuvěřitelné. Přetančila do další místnosti a v tu chvíli jeden muzikant z Ukrajiny začal hrát na akordeon. Náhle se k ní přidaly další slečny, vytancovaly před kavárnu a tam tančily v dešti za zvuků kytary. Jenže do toho přijelo auto, protože se to odehrávalo na silnici v rámci normálního provozu a ony začaly svým tancem bojovat jako divoženky proti tomu vozu. Řidič se smál, říkal si asi, že je to nějaká recese, ale celkově to bylo dojemné a pro mě i zážitek, díky kterému jsem si posléze našel i já cestu k tanci.
Když už zmiňujete osobní perspektivu, co osobně považujete za největší přínos celé akce?
Pro mě samotného je hodně důležité potkávat se s lidmi a setkávání lidí obecně. Bývají to přesně ty momenty, kdy se v rámci festivalu spřátelí dva lidé, začnou spolu chodit, jsou šťastní, pak se třeba i rozejdou. S novými přáteli z dalšího ročníku festivalu jedou na vodu, vzniknou nové projekty... Každé takové setkání je nový, osobní a osobitý příběh. Abych je všechny nezapomněl, vedu si zápisky formou deníkových záznamů. Pomáhá mi to pak při zpětné reflexi celého projektu.
I to, že propojujeme lidi z různých škol, je fantastické. Máme tu studenty z FAMU, z divadelní vědy, z konzervatoří. Je to vlastně klíč k tomu, proč všechno vypadá ve výsledku tak profesionálně. Ti lidé jsou nesmírně tvůrčí a šikovní, hledají praxi, chtějí se stát součástí funkčního týmu, proto do toho jdou naplno. Baví mě to pozorovat jako diváka, ale zároveň to považuji za jednu z mých nejhlavnějších rolí celého festivalu. Konkrétně to znamená být přítomný, být přitom a všechny ty lidi vzájemně propojovat. Stávám se tak demiurgem velkých i menších příběhů.
